Krajinná památková zóna

Krajinná památková zóna je specifickým typem chráněného území, které vykazuje jak přírodní, tak kulturně historické hodnoty, jejichž význam je pro vyhlášení ochrany daného území rozhodující. Z tohoto důvodu je ochrana krajinných památkových zón (KPZ) v gesci památkové péče v souladu s památkovým zákonem č. 20/1987 Sb., který v Československé socialistické republice vstoupil v platnost 1. 1. 1988. Pro výběr a vyhlašování krajinných památkových zón jsou prvořadé hodnoty dané kulturní krajiny. [1] Historická kulturní krajina bývá charakterizována výraznou kompozicí, doplněnou alejemi, místními komunikacemi a souvisejícími stavbami, může se však jednat i o ukázku kontinuálního vývoje zemědělského hospodaření či o pozůstatky krajiny montánní s doklady hornické činnosti nebo o typ krajiny memoriální, spojené s památkami na významné bitvy.[1] Jako první dvě krajinné památkové zóny na území České republiky (tehdy ještě ČSFR) byly v roce 1992 prohlášeny Lednicko-valtický areál a bojiště bitvy u Slavkova.[2] Do roku 2017 bylo v České republice vyhlášeno celkem 25 krajinných památkových zón.[3]

Zámecký park v Lednicko-valtickém areálu na jižní Moravě

Mezinárodní dokumenty o ochraně kulturní krajiny
  • Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, přijatá na 16. zasedání Výboru pro světové dědictví v roce 1992 v Santa Fé (USA).
  • Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convention), přijatá 20. října 2000 v italské Florencii. Česká republika ji podepsala 28. 11. 2002, v platnost na území ČR úmluva vstoupila 1. března 2004. K lednu 2013 se jako smluvní strany k této úmluvě připojilo 37 členských států Rady Evropy.
  • Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (tzv. Maltská úmluva), přijatá 16. ledna 1992. Pro ČR vstoupila v platnost 23. září 2000.
  • Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, přijatá 3. října 1985 ve španělské Granadě. Pro ČR vstoupila v platnost 1. srpna 2000.[1]

Legislativní ochrana kulturní krajiny v České republice

Kromě mezinárodních úmluv, k nímž Česká republika přistoupila, odhodlání střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní bohatství - hmotné i duchovní - deklaruje základní zákon ČR, tj. Ústava České republiky. Dosud jediný zákon České republiky, který má pojem ochrany krajiny přímo ve svém názvu, je zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Z hlediska péče o historickou kulturní krajinu má prvořadý význam zákon č. 20/1987 Sb. (tzv. památkový zákon). S konkrétními postupy při ochraně krajinných památkových zón bezprostředně souvisejí další právní dokumenty, jako je zákon č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), zákon č. 252/1997 Sb. o zemědělství, zákon č. 334/1992 o ochraně zemědělského půdního fondu, dále lesní zákon (zákon č. 289/1995 Sb.), zákon o myslivosti (zákon č. 445/2001), vodní zákon (zákon č. 254/2001 Sb.), zákon o rybníkářství (zákon č. 99/2004 Sb.) a zákon o pozemkových úpravách (zákon č. 139/2002 Sb.).[1]

Odkazy

Reference
  1. KUČA, Karel et all. Krajinné památkové zóny České republiky. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2015. 511 s. ISBN 978-80-7480-045-0. Kapitola Krajinné památkové zóny a jejich místo v ochraně kulturní krajiny.
  2. Ochrana a péče o historickou kulturní krajinu prostřednictvím institutu krajinných památkových zón [online]. Průhonice: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví [cit. 2017-12-08]. Dostupné online.
  3. Světové dědictví, NKP, chráněné území. Krajinné památkové zóny [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-12-08]. Dostupné online.

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.