Kozorožec iberský

Samice kozorožce Cabrerova

Mládě

Kozorožec iberský je silné, typické horské zvíře. Známý je svými měkkými kopýtky, která mu pomáhají pohybovat se po těžko schůdných cestách, a také krátkými nohami. Obě tyto charakteristiky pomáhají kozorožcům iberským provádět vysoké skoky na skalách a strmých svazích.[3] To jim dává výhodu oproti velkému množství dravců a predátorů, kteří se k nim nedokážou dostat.

U kozorožců iberských je výrazný pohlavní dimorfismus, přičemž samci jsou větší a těžší než samice, navíc mají i mohutné rohy. Samotné rohy se liší v závislosti na poddruhu, ale oproti jiným druhům koz se kozorožci iberští liší linií svých rohů. Samice jsou sice menší i lehčí, ale rychleji u nich probíhá proces kostnatění a tím se vývoj jejich kostí zastavuje mnohem dříve než u samců, u kterých to běžně trvá o dva roky déle.[3]

Kozorožec iberský obývá Pyrenejský poloostrov a původně měl celkem čtyři uznané poddruhy. Nicméně, s vymřením dvou poddruhů se populace mírně snížila a v současné době existují pouze dva poddruhy.[3] Tyto dva poddruhy, kozorožec granadský (Capra pyrenaica hispanica) a kozorožec Cabrerův (Capra pyrenaica victoriae), obývají převážně východní pobřeží Pyrenejského poloostrova, avšak menší populace žije i ve vnitrozemí Portugalska.[3]

Kozorožci iberští mají jedinečný způsob signalizace při spatření potenciálního predátora. Dospělý kozorožec se nejdříve napřímí a nasměruje uši i hlavu směrem k dravci, pak spustí poplachové volání, který způsobí, že ostatní kozorožci uprchnou do míst, kde je jednak lepší rozhled a často taktéž strmý svah, kam se predátoři nedostanou.[4] Zvláštní na tomto způsobu signalizace je, že při útěku se stádo chová velmi koordinovaně a ve většině případů jej vede dospělá samice (v případě stáda složeného ze samic a mladých) nebo dospělý samec (v případě stád složených jen ze samců).[4]

Kozorožec iberský je býložravec, který složení své stravy mění v základě na sezóně, výskytu i ročním období.[3] Všechny druhy kozorožců mají také speciální mechanismus v ledvinách; umožňuje jim ukládat tuk, který v zimě nebo chladném počasí dodává nezbytné živiny a tím i energii.

Populace kozorožců iberských se v průběhu posledních staletí výrazně snížila, důsledkem kombinace hned několika faktorů; lov a pytláctví, rozvoj zemědělství i zhoršení podmínek v přírodě. Součastná populace je přibližně 50 000 jedinců. Kozorožci iberští též mohou trpět na mnoho různých chorob a často se u nich vyskytuje i svrab. V roce 1890 oficiálně vyhynul poddruh kozorožec portugalský (Capra pyrenaica lusitanica), který žil v portugalských pohořích Sierra de Geres a Galicie. Další poddruh, kozorožec pyrenejský, oficiálně vymřel v nedávné době, v roce 2000. Posledním známým exemplářem byla samice z národního parku Ordesa.[6]