Kovotepec

Základním materiálem je měkký a tažný plech o síle 0,3-2 mm (měděný, tombakový, mosazný, niklový, železný, (výjimečně stříbrný nebo zlatý). Nejsilnější plech užívali platnéři na zbroj. Z plechu se vystřihne žádoucí tvar, který se pak zpracovává vyleštěnými tvarovými kladivy, a to jednak zvenčí budoucí nádoby ("stahování"), jednak zevnitř proti ploché desce ("planýrování"). Stahování kruhových nádob postupuje ve spirále od kraje ke středu a materiál se často žíhá, aby byl kujnější. Větší nádoby se dělají z několika částí, které se nakonec snýtují nebo svaří. Konečné zdobení a cizelování se dělá pomocí tvarových dlátek či čakanů většinou zvenčí, při náročné technice repoussé se vytepává zevnitř. V moderní době se ruční tváření často nahrazuje kovotlačitelskou technikou nebo lisováním, hotový výrobek se nakonec zvenčí poklepe kladivem ("martlování").

Ploché ozdoby, kování na knižní vazby a podobně se tepou přilepené na smole, nejprve zhruba zespodu, pak se obráběný kus obrátí, vyplní smolou a dokončuje svrchu ciselováním, případně rytím a leštěním.

Velké sochy se tepají po částech, nýtují, svařují a často montují na ocelové výztuže nebo nasazují na zděné jádro. Tak je vyrobena například Socha svobody v New Yorku z měděného plechu o síle 2,4 mm.

Socha tepaná z bronzového plechu, římská kopie řeckého originálu, 1. stol. př. n. l.

Zlatá pohřební maska, Mykény, 16. století př. n. l.

Jost Amman: Kovotepec, specialista na lampy, Norimberk kolem 1570

Jacob Willemsz: Renesanční kuchyňské nádobí, Delft kolem 1600

Kovotepectví patří mezi nejstarší kovozpracující řemesla. Objevuje se již v pravěku, nejméně 6000 let před naším letopočtem, nejstarší fragmenty patří kuchyňským nádobám, většinou kotlům či kotlíkům, ale také sponám z oděvů a zbraním. Ze starověku pocházejí většinou luxusní zlaté nebo měděné předměty z Řecka a z Egypta, (většinou patří do oboru zlatnictví). Početná a vynikající kovotepecká díla vznikala od raného středověku, kdy byl měděný plech základem liturgického a votivního nádobí a náčiní, zdobeného emailem, často exportovaná z Limoges. Liturgické předměty, kalichy a relikviáře měly být podle církevních předpisů zhotovovány především z drahých kovů, ale existuje množství tepaných z měděného nebo mosazného plechu, zlaceného v ohni. V 19. století byla zavedena výroba ze slitin niklu, pozinkovaného plechu a z hliníku.

Většinu historických kovotepeckých děl až do poloviny 19. století zhotovovali kovotepci specializovaných oborů: konváři, kotláři, mědikovci a pasíři. Jejich sortiment tvořily běžné kovové nádoby, kotle, hrnce, pánve, pekáče, pečicí formy, poháry, lampy, svícny, kovová galanterie, opasky, šperky z obecných kovů (tedy kovová biřuterie), plechové hračky a další. Od poloviny 19. století je začaly nahrazovat nejprve kovotlačitelské, později lisované průmyslové výrobky, takže kovotepectví se do současnosti zachovalo většinou jako umělecké řemeslo.