Koučování

Česká definice koučování vyzdvihuje, že „dospělý člověk se nejlépe učí praxí a vlastní zkušeností“, a koučování charakterizuje jako metodu užívanou „k taktnímu a ohleduplnému ovlivňování“.[1] Maren Fischer-Epe uvádí, že „koučování je kombinace individuálního poradenství, osobní zpětné vazby a prakticky orientovaného tréninku; účelem je dosahování profesního a osobnostního rozvoje.“[2] Koučování není psychoterapie. I když koučování může mít někdy podobný efekt jako psychoterapie, není ho dosaženo aplikací psychologických a psychoterapeutických teorií, ale díky vlastní cestě, kterou si klient k výsledku najde.

Mezinárodní federace koučů definuje koučování jako partnerství s klientem v tvořivém procesu, který provokuje myšlení a inspiruje klienta k maximalizaci jeho osobního a profesního potenciálu.

Americká komunita Coachville (kterou založil Thomas Leonard – zakladatel ICF) koučování definuje jako "konverzaci, ve které kouč pomáhá hráči (klientovi) hrát jeho hru lépe a vyhrávat ji podle klientových vlastních pravidel". Koučování zde vychází z herní metafory – tedy z teze, že cokoliv v životě se dá hrát jako hra.

Kouči vystupují jako rovnocenní partneři, spolupracovníci, průvodci, důvěrníci, partneři. Pracují s jedinci tak, že pomocí otázek podněcují jejich různé pohledy na věc, pomáhají prohloubit jejich uvědomění (co vlastně chci, na čem mi záleží, co naopak vůbec nechci, …) a podporují je při nacházení vlastních zdrojů, potřebných k realizaci vlastních záměrů a cílů. Kouč klientovi neradí, nic nedoporučuje ani neschvaluje, nic mu nepodsouvá ani ho nikam nesměřuje – neovlivňuje klienta svým postojem. U kouče je důležitá absolutní důvěra v klienta, v jeho celistvost a v jeho schopnost najít vlastní řešení.

• GROW (koučink)
• Inner Game
• Život Jako Hra (Play-Two-Win)
• Inner Freedom
• World Power

• Mýtus#1 Kouči radí lidem. Koučování není poradenství. Kouči rozvíjejí potenciál klientů pomocí kladení silných otázek, aktivního naslouchání a přímé komunikace. Rady klientům jsou dokonce jednou z koučovacích chyb. Kouči často mají také roli konzultantů/mentorů – rady však udělují jen v oblastech, ve kterých mají prokazatelnou expertízu a výhradně se souhlasem klienta.
• Mýtus#2: Koučem se může stát každý. Ačkoliv je koučování neregulovaná profese, koučem se nemůže stát každý. Na koučování je především třeba mít vyzrálou a vyrovnanou osobnost. Kouči potřebují absolvovat akreditovaný výcvik metod a dovedností, aby dokázali svoji práci dělat na profesionální úrovni. Koučování se nelze naučit z knih.
• Mýtus#3: Každý je dnes koučem, koučů už je dnes hodně. – Počet odborníků v každé profesi je určen poptávkou na trhu, stejně tak je to i v koučování.
• Mýtus#4: Já se koučuju sám, kouče nepotřebuji. - Po praktické stránce nelze dosahovat stejných efektů pomocí sebekoučování, jako pomocí kouče. Do tzv. "slepých míst" v mysli se člověk sám nedostane. Pomoc druhé osoby má nesrovnatelně účinnější efekt, než snaha o sebekoučování.
• Mýtus#5: Kouče nepotřebuju, na to abych si popovídal mám přátele. – Účelem přátelských konverzací je sdílení příběhů. Účelem koučovacích konverzací je rozvoj potenciálu a dosahování cílů. Jedná se o dvě naprosto odlišné konverzace s jiným záměrem. Ačkoliv vás přátelé vyslechnou, v přátelských konverzacích nedochází k efektivnímu seberozvoji

Kouči s nejvyšší certifikací ICF MCC:

• Vladimír Tuka, MCC
• Aleš Vrána, MCC, MBA

Aktuální seznam certifikovaných koučů je k nalezení v registru koučů ICF - Coachfederation.cz