Konspirační teorie o přistání Apolla

Konspirační teorie o přistání Apolla vznikly v 70. letech 20. století a tvrdily, že přistání na Měsíci v rámci programu Apollo byl podvod – ať už kompletně, nebo jen z části. Tento názor, který inicioval především Bill Kaysing svou knihou "We Never Went to the Moon" v roce 1974, se stal velmi populárním. Podle průzkumu veřejného mínění si v roce 1999 6 % Američanů myslelo, že přistání byl podvrh.

Přistávací modul Apollo 11 fotografovaný v roce 2009 ze sondy LRO

Zdůvodnění teorií

Obvykle se konspirační teorie opírají o následující argumenty:

  • Záření Van Allenových pásů je smrtící a zabilo by posádku (všechny dnešní družice s lidskou posádkou létají pod nimi).
  • Americká vlajka na záběrech povlává, jako by se o ni opíral vítr, přičemž na Měsíci je vakuum.
  • Stopy astronautů jsou ostré, jako by se otiskly do vlhké hmoty.
  • Na fotografiích Měsíce jsou různoběžné stíny jakoby od studiových světel.
  • Konec obzoru je ostrý, jako by po pár metrech končil.[1]
  • Na fotografiích nejsou vidět hvězdy.

Vyvracení teorií

Bořiči mýtů

Otázce se rozsáhle věnoval populárně-naučný seriál Bořiči mýtů. Demonstrátoři provedli pokusy, simulující jednotlivé mýty z konspiračních teorií.

  • Pokus s vlajkou ukázal, že vlajka, s níž člověk pohne, ve vakuu vlaje mnohem více a déle, než ve vzduchu, který by ji brzdil.
  • Pokus s prachem ve vakuové komoře ukázal, že ostrý jemný prach ve vakuu uchovává otisky stejně, jak to je ukázáno na fotografiích z měsíčních misí.
  • Pokus, při kterém byla simulována měsíční gravitace, dokázal, že pohyby astronautů v nízké gravitaci byly autentické.
  • Od povrchu Měsíce se odráží tak velké množství světla, že to "přesvítí" hvězdy, podobně jako na Zemi (ve dne hvězdy nelze vidět).

Van Allenovy pásy

Radiace Van Allenových pásů je sice člověku nebezpečná, ale astronauti jí byli vystaveni jen v omezené míře, a celková dávka radiace, již během své mise absorbovali (včetně ozáření z jiných zdrojů jimž byli během letu vystaveni), byla výrazně nižší než maximální roční hodnota povolená bezpečnostními předpisy Spojených států pro osoby pracující s radioaktivními materiály.[2] Radiace byla z větší části odstíněna hliníkovým pláštěm plavidla, trajektorie letu Van Allenovými pásy byla vybrána s ohledem na co nejmenší radiační exposici posádky (úroveň radiace v pásech není homogenní) a průlet jimi trval pouze okolo čtyř hodin.[3]

Fotografie míst přistání

V roce 2009 vyfotografovala americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter přistávací místa misí Apollo, na kterých jsou patrné části měsíčních modulů a vědeckých přístrojů zanechaných na povrchu Měsíce.[4] Jsou patrné i vyšlapané cestičky mezi nimi.

Reference
  1. Jay Weidner: Jak Stanley Kubrick zfalšoval přistání na Měsíci, aneb "Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád lži"
  2. BAILEY, J. Vernon. Biomedical results of Apollo: Radiation protection and instrumentation [online]. NASA - Lyndon B. Johnson Space Center [cit. 2009-10-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-03. (anglicky)
  3. ENVIRONMENT: radiation and the van allen belts [online]. clavius.org [cit. 2009-10-24]. Dostupné online. (anglicky)
  4. Nové snímky Měsíce zachytily po desetiletích lidské stopy [online]. [cit. 2009-07-19]. Dostupné online.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.