Kengirské povstání

Kengirské povstání (Кенги́рское восстание) byla ozbrojená vzpoura vězňů sovětského gulagu, k níž došlo v roce 1954 v Kengiru (Karagandská oblast Kazachstánu). Byla po Norilském povstání druhou největší ze série nepokojů, které následovaly po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina. Události popsal Alexandr Solženicyn v knize Souostroví Gulag.[1]

Poloha města Kengir

Dne 16. května 1954 bylo pro neposlušnost zastřeleno třinácti vězňů.[2] Jako reakce začala vzpoura mezi politickými vězni Steplagu, převážně příslušníky Organizace ukrajinských nacionalistů, které vedl Mychajlo Soroka, k nimž se pak přidali i kriminální trestanci, což bylo v sovětských lágrech ojedinělé. Druhého dne se velitelství rozhodlo odvolat dozorce z tábora, nad nímž převzali kontrolu povstalci. Šéfem táborové samosprávy se stal bývalý voják Kapiton Kuzněcov, hlavním propagandistou byl Jurij Knopmus.[3] Vzbouřenci vypouštěli draky a sestrojili vysílačku, aby informovali okolní svět o svých požadavcích. Usilovali o jednání s nejvyššími stranickými funkcionáři, potrestání strážných střílejících do vězňů, zkrácení pracovní doby a umožnění necenzurované korespondence. Došlo ke spojení mužského a ženského tábora a konaly se i sňatky. Povstání se zúčastnilo více než pět tisíc osob.[4] Jedním z jeho svědků byl španělský lékař Julian Fuster.[5]

Povstání skončilo 26. června 1954, kdy v ranních hodinách přijely do Kengiru tanky T-34 Sovětské armády. Násilnému obsazení tábora pořádkovými silami velel Ivan Dolgich. Podle sovětských pramenů zahynulo při potlačení povstání 37 osob, ale pamětníci z řad vězňů odhadovali počet mrtvých na zhruba 700.[6] Následoval soud s organizátory vzpoury, sedm z nich bylo odsouzeno k trestu smrti. Kengirský tábor byl zrušen v roce 1956.