Kendži Mizoguči

Vyrostl ve velké chudobě, jeho rodina dokonce musela jeho sestru nechat adoptovat a později se z ní stala gejša. Otec byl navíc surovec a bil svou ženu. Obojí Kendžiho silně ovlivnilo a téma utlačované ženy patřilo později k jeho ústředním, jeho filmy jsou považovány obvykle za feministické.[1]

Studoval malířství, poté pracoval v reklamě, pak se zkoušel prosadit jako herec.[2] Roku 1923 prvně režíroval. Filmy z toho období se většinou nedochovaly, některé měly i propagandistický charakter ve prospěch komunismu. Sám režisér později tvrdil, že první opravdový film natočil až roku 1936 (Sestry z Gionu). Za války ovšem silně podporoval vládnoucí autoritářský režim a natočil pro něj znovu řadu propagandistických materiálů - tentokrát nacionalistických. Po válce se naopak obrátil k humanismu. [3]

Evropa ho objevila na začátku 50. let díky časopisu Cahiers du cinéma, který začal jeho filmy propagovat.[4] Průlomovým byl snímek Život milostnice Oharu z roku 1952, kterým se začala vrcholná fáze jeho tvorby, oceňovaná i na evropských festivalech.[5] Za snímek Povídky o bledé luně po dešti získal Stříbrného lva za nejlepší režii na festivalu v Benátkách (1953). O rok později získal stejné ocenění za snímek Správce Sanšo. Zvláštní uznání získal v Benátkách roku 1956 za film Ulice hanby. K jeho dalším známým snímkům patří Ukřižovaní milenci (1954).

Proslulými se staly jeho dlouhé záběry bez střihu. Byl též znám jako „postrach herců“, neboť některé záběry nechal opakovat až stokrát.