Kendó

Cílem kendó je formovaní lidského charakteru prostřednictvím aplikace principů katana (japonského meče)

Cílem kendó je

Formovat mysl a tělo,
zušlechťovat silného ducha
a správným a přesným cvičením
usilovat o zdokonalení se v umění kendó,
ctít lidskou laskavost a čest,
stýkat se s ostatními s upřímností a
vždy usilovat o zušlechtění sebe sama.
Takto bude člověk schopen
milovat svou zemi a společnost,
přispět k rozvoji kultury a

napomoci míru a štěstí mezi všemi lidmi

—Koncept a cíle Kendó, Celojaponská federace Kendó, 1975

Moderní kendó vznikalo koncem 19. a začátkem 20. století syntézou a standardizací z několika starých škol. Dnešní kendó používá dvou výcvikových metod – cvičení kata, za použití dřevěných mečů bokkenů nebo pravých mečů, tak i kontaktní cvičení (šinaj kendó) s bambusovým šinajem a ochrannou výstrojí. Obě tyto metody mají své kořeny ve starých školách (kendžucu), ze kterých kendó vychází.

Dnešní kendó obsahuje spoustu technik seků a bodů, postojů, různé druhy práce nohou a různé útočné techniky a obranné protitechniky a další věci. Pracuje se vzdáleností, načasováním a se spoustou dalších konceptů a metod, které si praktikanti kendó postupně osvojují a pomocí různých druhů cvičení je dále zlepšují a zdokonalují. Osnova výcviku je komplexní a adept se v ní postupně posouvá od základních prvků k pokročilejším, trénink těla je provázán s mentálním tréninkem.

Kendó je nejen bojové umění, je to též součást tradiční kultury s historickými kořeny. Součástí výcviku jsou tedy i prvky ohledně morálky, filosofie a etikety.

Cílem dnešního kendó je především výchova člověka a cvičení jeho těla i mysli. Trénink kendó je dlouhodobý a trvá celý život. Kendó harmonicky rozvíjí člověka jak po fyzické tak především po mentální stránce v duchu filosofie budó (武道). Staré japonské přísloví praví: „Chceš-li býti dobrým šermířem, musíš být dobrým člověkem.“ V tomto moudru je obsažen samotný důvod, proč v dnešní době, kdy k používání mečů není žádný praktický důvod, cvičíme kendó.

Výuka kendó v Noma dódžó v Tokiu

Obvyklý trénink obsahuje kendó kata a plnokontaktní cvičení šinaj kendó.

Šinaj kendó, tedy cvičení se šinajem a s pomocí ochranné výstroje zabírá ve výcviku většinu času. Obsahuje především:

• cvičení postojů, práci nohou/přesunů, suburi (nekontaktní nacvičování seků bez reálného soupeře), nácvik základních seků a bodů – souhrnně nazýváno kihon
• různé tréninkové plnokontaktní drily jako sekvence útoků a technik (kirikaeši, učikomigeiko, kakarigeiko a další)
• cvičení útočných technik a obranných protitechnik (šikake-waza a ódži-waza)
• volný cvičný zápas (džigeiko)
• šiai (turnaje, soutěže)
• další prvky a různá speciální cvičení

Kendó kata obnáší cvičení bojových sestav, tedy souboje dvojice kendistů podle daného scénáře, bez použití chráničů s dřevěnými meči bokutó nebo někdy též pravými kovovými meči.

Trénink kendó ve dvacátých letech 20. století na zemědělské škole v Japonsku

Jeho počátky sahají do 12. století, kdy v Japonsku vznikla kasta bojovníků – samurajů. Umění boje s mečem pro samuraje bylo privilegiem, ctností i podmínkou k přežití. Boj s mečem se nazýval kendžucu (doslova „umění meče“). Škol kendžucu – Rjúha (流派) – bylo několik set, mnohé se zachovaly do dnešní doby a stále pokračují ve výcviku. Hlavní metodou výuky těchto škol byly kata (形), tedy simulované souboje, ať již v podobě pro jednoho člověka proti imaginárním soupeřům, nebo spíše častěji pro dva praktikanty bojující spolu proti sobě (v této formě se cvičí i kata v kendó).

Samurajové cvičili umění meče od raného dětství po celý svůj život, u tehdejších mistrů se snažili dosáhnout dokonalosti své techniky. Samurajové cvičili pomocí dřevěných nebo skutečných mečů, ale při cvičení s partnerem byl takový trénink nebezpečný a umožňoval vedení seku, nebo bodu pouze bezkontaktně nebo jen s lehkým kontaktem. Od zhruba 18. století, kdy po skončení období válek, panovalo období relativního míru a ubylo soubojů na meče. Někteří mistři té doby se domnívali, že samotné cvičení kata již nestačí a výcvik začíná ztrácet na realismu. Zavedli proto nový prvek do výcviku – ochrannou výstroj bógu (防具) a bambusový meč šinai (竹刀). Takto bylo možné provádět výcvik a simulovat souboj se skutečnými zbraněmi bez rizika zranění – umožnili a zavedli tak plnokontaktní trénink a volný „sparring“. Tento styl výcviku doplnil cvičení kata a postupně se rozšířil a do svých osnov jej postupně přijalo velké množství Rjúha. V polovině 19. století se zdokonalila výzbroj a výstroj do současné podoby.

Po svržení šógunátu a přechodu na moderní společnost dochází k úpadku a poklesu zájmu o staré školy. Vznikla potřeba vytvořit nové standardní bojové umění meče, které by se vyučovalo na základních a středních školách (a potažmo i v celé veřejnosti) a přispívalo tak k fyzickému i duševním rozvoji dětí i dospělých. Komise mistrů ze starých škol tak sjednotila různé styly a školy a v letech 1910 – 1912 vytvořila standardizované bojové umění kendó, které se ve společnosti brzy stalo velmi populární. Veřejnost a později i celý svět tak mohl čerpat z duchovního odkazu dávných samurajů.

Po druhé světové válce bylo poražené Japonsko pod správou spojenců, kteří zakázali cvičit bojová umění, neboť ta byla militaristickým režimem využívána k podněcování nacionalismu. Kendó tak bylo zakázáno provozovat. Místo něj byla na čas zavedena „sportifikovaná“ a v očích spojenecké administrativy „politicky přijatelná“ verze šinaj-kjógi, což byl jakýsi mix kendó a evropského sportovního šermu. V roce 1952 však byla ustanovena Celojaponská federace kendó (Zen Nihon Kendó Remnei) a kendó bylo obnoveno. Spojence se podařilo přesvědčit, že kendó již není hrozbou pro společnost a naopak může být pro ni přínosem. Kendó bylo znovu zavedeno do škol a stalo se v Japonsku nejrozšířenějším bojovým uměním (spolu s džúdó a sumó).

V České republice se kendó cvičí od roku 1986.

V kendó se používá především cvičný bambusový meč šinai, který je složený ze 4 lamel pospojovaných koženými součástkami. Spolu se šinajem se používá ochranná výstroj bógu – sestává z přilby men, rukavic kote, chrániče trupu dó a chrániče boků tare. Na cvičení kata se používá též dřevěný meč bokken (bokutó) nebo skutečný kovový meč (obvykle s tupým ostřím – habiki). Kendisté jsou oblečení v kabátku keiko-gi a širokých kalhotách hakama nejčastěji tmavomodré barvy (indigo), někdy též bílé nebo černé.

Zápas v kendó se nazývá šiai nebo také jigeiko. Šiai probíhá v zápasišti šiai-džó, což je vymezený čtverec (může být i obdélník) o hraně 9 – 11 metrů s vyznačeným středem a hranami. Bojovníci se snaží seknutím nebo bodnutím správnou formou zasáhnout soupeře a získat tak bod – ippon. Vítězí ten, kterému se podaří získat dva ippony, nebo po vypršení časového limitu vede o jeden ippon („1:0“).

Zápas řídí tři rozhodčí, hlavní šúšin a dva fukušinové. Rozhodčí především dohlíží na správný průběh a dodržování pravidel, udělují napomenutí a uznávají platné zásahy a udělují ippony. Rozhodčí spolu komunikují pomocí signálů praporky (šimpan-ki, červený a bílý). Aby byl zásah v kendó uznán jako platný, musí být proveden na platné zásahové místo –

• men (hlava) – platná plocha pro zásah je celá horní část hlavy zhruba od spánku ke spánku
• kote (předloktí)
• dó (trup)
• tsuki (bodnutí na hrdlo/hrudník)

Pouhý zásah však nestačí. Aby byl platný (júkó-datocu), musí být proveden dostatečnou silou, doprovázen kiai (nasazením, bojovým duchem), správným postojem (stabilním, pevným viz ki-ken-tai-iči), použitím poslední třetiny čepele šinaje (monouči) s korektní orientací ostří a zanšinem, což je stav ostražitosti, především v okamžiku bezprostředně po provedeném zásahu, kontrolování soupeře i po zásahu. Platný zásah musí uznat nejméně dva ze tří rozhodčích. Rozhodčí zde mají roli učitelů, uznáváním dobrých zásahů a neuznáváním těch špatných kendisty vychovávají ke korektnímu přístupu ke kendó a k dobré technice.

Existuje několik formátů turnajů, pořádají se turnaje otevřené, někdy též v oddělených kategoriích pro různé věkové skupiny, stupně, oddělené kategorie pro muže a ženy. Jsou i turnaje pro družstva (dantai šiai).

Je důležité říci, že zápasy a turnaje jsou nástrojem výcviku v kendó, ne jeho cílem, a počty vyhraných zápasů nejsou pravým měřítkem úspěšnosti v kendó. Mají svou důležitou funkci jako součást studijního procesu spolu s dalšími formami cvičení kendó.

Začátkem dvacátého století se v kendó začaly používat stupně. Označují jak technickou, tak i duševní vyspělost v kendó. Rozlišujeme učňovské stupně kjú – 級 a na ně navazující mistrovské stupně dan – 段. Tyto stupně nejsou nijak viditelně označené, jako je tomu např. u barevných pásků v džudó.

Postup je od šestého do prvního kjú a následně od prvního do osmého danu.

Zkoušky na kjú se obvykle skládají z předvedení základních prvků jako jsou postoje, práce nohou a seky. Na vyšší kjú též útočné a obranné techniky, šiai (zápas) a kendó kata. To vše hodnotí příslušná komise, složená podle pravidel ze zkušebních komisařů.

Zkoušky na dan se řídí pravidly Mezinárodní federace Kendó. Udělují se stupně od prvního do osmého danu. Obvykle trvá 2 až 5 let cvičení před dosažením prvního danu. Zkoušky na dan sestávají ze zápasu a kendó kata před zkouškovou komisí. U nižších stupňů též z písemného testu a u vyšších se píše esej na dané téma.

Navzdory obecnému přesvědčení první dan neznamená žádnou „mistrovskou úroveň“, jde spíše o něco jako přijatelné zvládnutí vstupní úrovně, „oficiálního začátečníka“. Instruktor vedoucí své žáky by měl mít nejméně alespoň 3. dan, ale opravdová učitelská úroveň je obvykle brána od 6. danu výše.

Kromě stupňů kjú a dan se používají též tituly šógó – 称号 pro učitele (instruktorské stupně). I na ně se skládají náročné zkoušky. Tyto tituly jsou

• Renši (錬士)
• Kjóši (教士)
• Hanši (範士)

Před zkouškou na renši je třeba získat minimálně 6. dan.

Nihon Kendo Kata

Nihon (Nippon) kendó kata – 日本剣道形 je cvičení ve dvojicích, kde každý pohyb je předem daný. Kata je původní starý způsob cvičení boje s mečem, tradice tohoto druhu cvičení v Japonsku předcházela kontaktnímu cvičení s tréninkovými zbraněmi a ochrannou výstrojí. Je to simulovaný souboj, ve kterém jeden útočí – učidači (打太刀), majíce roli učitele, a druhý se brání pomocí techniky a vítězí – šidači (仕太刀), majíce roli žáka. Kata se cvičí za použití dřevěných mečů bokutó (木刀) případně s pravými kovovými meči obvykle s tupým ostřím (habiki 刃引). Tato kata vznikla začátkem 20. století a mají kořeny ve starých školách (kórjú).

Kata doplňuje cvičení se šinajem, kde je použití v některých případech odlišné než u skutečného meče. Pomocí katy bychom si měli uvědomit samotné základní principy boje s mečem a implementovat je do cvičení se šinajem. Mohli bychom také říct, že kata propojují šinaj kendó s technikou skutečného meče.

V kendó je 7 kat s technikami boje s dlouhými meči (tači no kata) a 3 katy s dlouhým mečem proti krátkému meči (kodači no kata).

Od roku 2002 existuje nová sada kat, která se nazývá Bokutó ni joru kendó kihon waza keikó hó (木刀による剣道基本技稽古法 – aplikace základních technik kendó s bokutó), obsahuje 9 sestav se základními a vícenásobnými útoky a s útočnými a obrannými technikami. Tyto techniky jsou snadno přenositelné do cvičení se šinajem a s bógu a zpět i pro úplného začátečníka.

Kendó je zastřešeno Mezinárodní federací Kendó (FIK, International Kendo Federation), která sdružuje kendó organizace jednotlivých zemí. FIK také od roku 1970 pořádá každé tři roky Mistrovství světa v kendó. Organizace Evropských zemí jsou sdružené v Evropské federací Kendó (EKF, European Kendo Federation), ta pořádá každý rok Mistrovství Evropy s přestávkou v roce konání Mistrovství světa. V České republice kendó zastřešuje Česká federace Kendó.

• Iaidó
• Džódó
• Naginatadó

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kendó na Wikimedia Commons
• All Japan Kendo Federation (AJKF/ZNKR)
• Mezinárodní federace kendó (FIK)
• Evropská federace Kendó (EKF)
• Česká federace Kendó (ČFK – sdružuje oddíly kendó, iaidó, džódó, naginatadó z České republiky)