Kenšin Uesugi

Ve věku 14 let byl Kenšin náhle osloven Sadamicuem Usamim a řadou dalších známých svého zesnulého otce. Naléhali na mladého Nagaova syna, aby přišel do Ečiga a bojoval se svým starším bratrem o moc. Zdá se, že Harukage nebyl nejefektivnějším a inspirujícím vůdcem a jeho neschopnost řídit silné kokudžin rodiny vyústila v situaci, kdy hrozilo, že provincie bude rozdrobena na kusy.

Jak vypráví příběh, Kenšin se nejprve zdráhal vyrazit proti svému vlastnímu bratrovi, ale nakonec byl přesvědčen, že je to nutné k přežití Ečiga. V sérií setkání, které vedl on sám a Sadamicu Usami, se Kenšinovi podařilo v roce 1547 převzít z rukou Harukagea kontrolu nad klanem. Další osud Harukagea je nejasný, některé zdroje tvrdí, že mu bylo dovoleno žít, jiné, že byl nucen spáchat sebevraždu.

Hrad Kasugajama

Ačkoli jeho vedení klanu Nagao bylo nyní nepopiratelné, velká část Ečiga byla stále nezávislá na vládě mladého pána. Kenšin začal okamžitě upevňovat svou moc v regionu, ale toto úsilí bylo stále ještě pouze v počátečních fázích, když se objevily mnohem naléhavější starosti. Nagatoki Ogasawara a Jošikijo Murakami, dva pánové z provincie Šinano, se objevili před Kešinem a požádali ho o pomoc při zastavení postupu silného bojovníka Šingena Takedy. Přibližně v té době, kdy se Kenšin stal novým pánem Ečiga, získával Šingen velká vítězství v privincii Šinano. Dobývání území klanem Takeda v bezprostřední blízkosti hranic Ečiga dovedlo Kenšina k tomu, že souhlasil a postavil se jim na bitevním poli.

To, co následovalo, bylo začátkem rivality, která se stala legendou. První konflikt mezi těmito dvěma (oba byli velmi opatrní) se omezil pouze na nerozhodné potyčky. Během let bylo nakonec celkem pět takových setkání na slavném místě Kawanakadžima, a pouze čtvrté setkání bylo vážné, v totální bitvě mezi těmito dvěma vojevůdci.

V roce 1561 Kenšin a Šingen vybojovali svou největší bitvu, čtvrtou bitvu u Kawanakadžimy. Kenšin použil geniální taktiku: speciální formace, ve kterých se vojáci v přední linii vyměnili se svými kamarády v týlu, když vojáci v přední linii byli unavení nebo zranění. Toto umožnilo unaveným vojákům nasbírat síly, dokud vojáci, kteří ještě nebyli v akci, bojovali v přední linii. Bylo to velmi účinné a bylo to příčinou, proč Kenšin téměř porazil Šingena. O této bitvě existuje příběh, jak Kešin útočí na Šingena na koni a seká ho svým mečem. Šingen odráží údery svým válečným železným vějířem tessen. Nicméně Kenšinovi se Šingena nepodařilo zabít. Takedův vazal ho zahnal a Šingen podnikl protiútok. Uesugiho armáda ustoupila a mnoho vojáků se utopilo v nedaleké řece, zatímco jiní byli pobiti Takedovými generály.

Výsledek čtvrté bitvy u Kawanakadžimy je stále nejistý. Mnoho historiků se nedokáže shodnout, kdo byl vítězem této bitvy a zda bitva byla dost přesvědčivá, aby byl za vítěze označen pouze jeden. Kenšin ztratil 3000 vojáků ze své armády, zatímco Šingen ztratil 4000, ale Šingen také ztratil dva ze svých nejdůležitějších generálů, jmenovitě svého rádce Kansukeho Jamamota a mladšího bratra Nobušigeho Takedu.

Přestože Singen a Kenšin byli soupeři více než čtrnáct let, jsou známí tím, že si vyměnili několikrát dary, nejznámějším je, když Šingen daroval Kenšinovi vzácný meč, který si vysoce cenil. Šingen zemřel v roce 1573 a Kenšin údajně velmi plakal nad ztrátou tak důstojného protivníka a údajně slíbil, že už nikdy nebude útočit na území rodu Takeda. Tyto dvě strany se staly spojenci po 3 letech. Kromě toho došlo k incidentu, když řada dalších daimjóů (včetně klanu Hódžó) bojkotovala dodávky soli do provincie Kai. Kenšin se doslechl o problémech Šingenových problémech s daimjóem z klanu Hódžó, který mu odmítl poslat rýži. Kenšin tajně poslal Takedovi sůl (sůl byla vzácnou komoditou vzhledem k tomu, že byla používána ke konzervaci potravin) a napsal svému nepříteli Šingenovi, že podle jeho názoru se pan Hódžó dopustil nepřátelského aktu. Ačkoli mohl odříznout Šingenovi dodávky a "záchranné lano", Kenšin se rozhodl to neudělat, protože by to bylo nečestné. Jako reakci učinil Kenšin prohlášení: "Války se vyhrávají mečem a kopím a ne rýží a solí." Tímto dal Kenšin vznešený příklad pro všechny časy, tím jak se choval ke svému soupeři Šingenovi. Prohlášení je obecným moderním doporučením obhájců míru, kteří uznávají Kenšinovu pozici, že "míru je třeba dosáhnout rýží a solí, a ne mečem a kopím".

Ačkoli jeho soupeření se Singen Takeda bylo legendární, Kenšin Uesugi podnikl i jiné výpravy kromě slavných bitev (1553, 1555, 1557, 1561, 1564). V roce 1551 byl Kenšin vyzván, aby poskytl útočiště svému formálnímu pánovi Norimasovi Uesugimu, který byl nucen uprchnout kvůli expanzi klanu Hódžó) do Kantó. Kenšin souhlasil, že mu poskytne útočiště, ale nebyl v té době v pozici vytáhnout proti klanu Hódžó. V roce 1559 si udělal výlet, aby vzdal hold šógunovi v Kjótu a navštívil mnoho náboženských a historických památek v této oblasti. Toto výrazně zvýšilo jeho reputaci a přidalo k jeho obrazu kultivovaného vůdce stejně jako bojovníka. Ve stejném roce byl opět tlačen Norimasem Uesugim k tomu, aby převzal kontrolu nad Kantó od klanu Hódžó, a v roce 1560 se mu to podařilo. Zahájil tažení a byl úspěšný při obsazení několika hradů klanu Hódžó, které mu stály v cestě při jeho pochodu na hrad Odawara v Sagami. Podařilo se mu prolomit obranu a vypálit město, ale samotný hrad zůstal nedobytný a nedostatek zásob ho přinutil k ústupu. V tomto čase navštívil Curugaoka Hačiman-gú a přijal jméno Uesugi.

Jinou hlavní oblastí, o kterou se Kenšin Uesugi zajímal, byla provincie Eččú. Kraj byl osídlen dvěma znepřátelenými klany, Džinbo a Šiina. Kenšin vstoupil na nějakou dobu do sporu jako zprostředkovatel, ale později se postavil na stranu klanu Šiina a převzal klan Džinbo. O několik let později vytáhl do boje proti klanu Šiina (pod záminkou, že se příliš spřátelili s klanem Takeda) a v roce 1575 převzal jejich hlavní hrad. Provincie Eččú se dostala pod jeho vládu.

Zbroj Kenšina Uesugiho

Na počátku roku 1576 začal Kenšin zvažovat otázku Nobunagy Ody, který od této doby začal růst na nejsilnějšího vojevůdce Japonska. Od smrti Šingena Takedy a Udžijasua Hódžóa již nebyl Kenšin omezován ve své expanzi. Takže když smrt pana Noto vyvolala zmatek a konflikt, Kenšin rychle využil příležitosti a převzal území od oslabeného klanu, což ho posunulo do pozice ohrožovat Nobunagu a jeho spojence. Jako odpověď shromáždil Nobunaga své síly, dva své nejlepší generály (Kacuie Šibatu (柴田胜家) a Tošiie Maedu (前田利家) a utkal se s Kenšinem u Tedorigawy. Zkušený Kacuie Šibata, který sloužil Nobunaguovi od počátku vlády, byl poslán předem otestovat Kenšinovu slavnou válečnou pověst. Podle několika výpovědí vedl Šibata do bitvy vpředu 18 000 mužů a sám Nobunaga ho následoval s posilou 20 000 mužů. Pokud je tato informace pravdivá, byla by to jedna z největších bitev v období Sengoku.

Kenšin se odmítl zapojit do boje s armádou Nobunagy, dokud nepřišly silné deště, které neutralizovaly Nobunagaovy pěší jednotky. Přinucen rychle ustoupit se Šibata přeskupil ke hlavními silám Nobunagy. Další krok si Kenšin vypůjčil od svého starého soupeře Šingena Takedy; předstíral, že vysílá kupředu malou jednotku napadnout hlavní síly Nobunagy odzadu a dal svému nepříteli velkou výhodu obklíčit jeho zbývající síly. Nobunaga skočil na návnadu. Nobunagovo vojsko zaútočilo v noci, očekávajíce oslabeného soupeře; místo toho Kenšin čekal s plnou silou. I přes ohromující počtet Nobunagových vojsk se Kenšinovi podařilo dosáhnout solidního vítězství. Poté, co ztratil téměř čtvrtinu svého vojska, se Nobunaga stáhl zpět do Provincie Ómi, zatímco Kenšin se spokojil s vybudováním několika pevností v provincii Kaga před návratem do provincie Ečigo. V zimě 1577-1578 Kenšin Uesugi sbíral velkou armádu, aby pokračoval ve svém útoku na území klanu Oda. Avšak podle záznamů byl v té době ve špatném zdravotním stavu a 9. dubna dostal záchvat (snad mrtvici). Zemřel o čtyři dny později.

Jeho poslední báseň byla 「四十九年一睡の夢 一期の栄華一盃の酒」.[1] "Čtyřicet devět let; jeden noční sen. Celoživotní prosperita; šálek saké. " (Těch 49 let mého života uběhlo jako sen jedné noci. Můj život byl plný slávy a prosperity, jako jediný pohár naplněný saké).[2]