Když my mrtví procitneme

Když my mrtví procitneme je hra norského dramatika Henrika Ibsena o 3 dějstvích. Vyšla v roce 1899. Drama nese podtitul Epilog – autor tušil, že jde o jeho poslední dílo. Dílo pojal jako svou uměleckou závěť, rozjímá v ní nad životem a konfrontuje to, čeho dosáhl, s tím, oč se připravil. Dvě základní hodnoty Ibsenova života byly láska a práce. Autor se v díle zamýšlí, zda neobětoval příliš lidské lásky své umělecké práci. [1]

Když my mrtví procitneme
AutorHenrik Ibsen
Jazyknorština
Datum vydání1899
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ve svých pozdějších dílech se Henrik Ibsen inspiroval obrazy Edvarda Muncha, s nímž se setkal v roce 1895 na výstavě z cyklu Vlys života. Ibsena nejvíce zaujal obraz Ženy ve třech stádiích, který se mu stal předlohou k vytvoření tří ženských postav hry (Maja, Irena, Jeptiška). Další inspirace ke hře lze najít v řadě dalších obrazů z Munchova cyklu Vlys života, například obraz Lidská hora, který připomíná vizi dne zmrtvýchvstání.[2]

Postavy

Hlavními postavami dramatu jsou sochař Rubek, jeho žena Maja, Rubekova bývalá modelka Irena, její opatrovnice diakonka a lovec Ulfhejm.

Děj

Slavný sochař Rubek na sklonku svého života vrací do vlasti. Se svojí ženou Majou se usadí v přímořských lázních, kde se setkává s Irenou, bývalou modelkou, která byla vtělením jeho největších uměleckých snů. Irena mu stála modelem k vytvoření díla „Vzkříšení“, představujícího probuzení mladé ženy ze spánku smrti. Irena kvůli němu opustila svoji rodinu i vlast. Jeho dílo pokládala za jejich společné dítě, které nesmělo být zničeno hříchem rodičů. Milovala Rubeka, ale přesto byla odhodlaná jej zabít, pokud by se jí dotkl. [3]

Po dokončení díla Rubek prohlásil, že Irenin úkol je splněn a že vše bylo jen krásnou epizodou. Poté se oženil se ženou, kterou nemiloval. Maja s oslnivou představou nádherné budoucnosti, vedle něj pociťovala chlad.

V lázních poznávají manželé lovce Ulfhejma, který Maju, zláká na výlet do hor. Maja se nechává odvést, protože Ulfheim jí slibuje, co kdysi Rubek: „kouzlo závratného vzestupu a neomezeného rozmachu volnosti." [3] Také Rubek s Irenou se vypraví do hor. Přichází však bouře, Ulfhejm odvádí Maju do bezpečí domova. Rubek s Irenou jsou zasypáni lavinou. [3]

Motiv hry

Autor se projektuje do postavy Rubeka – sochaře, který z lásky k tvůrčí práci zradil lásku k ženě. [1] Pro umělce platí stejný zákon morálky jako pro jiného smrtelníka. Ibsen Rubeka odsuzuje k prohře – ten nejprve umírá umělecky, pak i fyzicky.

Ibsen skze Rubeka rekapituluje svůj život, který byl honbou za prací a slávou, jediným pracovním dnem. Uvědomuje si, že život se nedá zopakovat, hra končí slovy „Pax vobiscum“ (mír s tebou). [1]

Překlady

Vydané překlady.[4]

Gustav Vigeland: Návrh Ibsenova náhrobku, inspirovaný hrou Když mrtví procitneme

Uvedení

Kulturní odkaz

V roce 1906 navrhl sochař Gustav Vigeland náhrobek Henrika Ibsena, inspirovaný hrou Když my mrtví procitneme.[6]

Odkazy

Reference
  1. KEJZLAR, Radko. Dějiny norské literatury 1814–1914. Praha: Academia, 1967.
  2. Vrbová, Barbara. Munch a Ibsen: vzájemné inspirace. In Stehlíková, Karolína (ed) Ipse ipsa Ibsen: sborník ibsenovských studií. Vyd. 1. Soběslav: Elg, c2006, 244 s. ISBN 80-239-6129-2.
  3. IBSEN, Henrik. Když z mrtvých procitáme. Svazek 10. Praha: Sfinx, B. Janda, 1929. 85 s. Přeložil Viktor Šuman, graficky upravil Cyril Bouda, vyšlo ve sbírce dramat Henrika Ibsena za redakce Gustava Pallasa, Knižnice Nové cíle.
  4. Institut umění – Divadelní ústav. www.idu.cz [online]. [cit. 2019-01-20]. Dostupné online.
  5. IbsenStage. ibsenstage.hf.uio.no [online]. [cit. 2019-01-20]. Dostupné online.
  6. Originální projekt pomníku Ibsenova v Kristianii. Světozor. 24. 8. 1906, s. 1086. Dostupné online.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.