Když kvete kapradí

Operu Když kvete kapradí objednal u skladatele Ukrajinský lidový soubor Hryhoryje Verjovky vedený Anatolijem Tymofijovyčem Avdijevským. Tento soubor vystupoval často v zahraničí a impresário francouzské koncertní společnosti Alitepa mu navrhl uvést ne koncert, ale reprezentativní zpívané a tančené dílo, konkrétně s výhledem pro velkou výstavu Paříž-Moskva konanou v létě roku 1979, na Gogolovo téma ve stylu Tarase Bulby.[1][2] Avdijevskyj se obrátil na Stankovyče, který právě v té době dosáhl významného úspěchu a dostal se do povědomí veřejnosti tím, že obdržel Státní cenu T. H. Ševčenka na svou Třetí symfonii.[2] Podle skladatelových vzpomínek se v něm Avdijevskému podařilo vzbudit nadšení pro tento záměr a dílo bylo ještě roku 1978 hotovo, představení měli dirigovat skladatel a Avdijevskij, choreografii připravoval významný choreograf Anatolij Šekera a náročnou výpravu a kostýmy navrhl Jevhen Lysyk.[2] Premiéra se měla konat koncem roku 1978 v kyjevském Paláci „Ukrajina“ a dílo měli zhlédnout i zástupci francouzské koncertní společnosti Alitepa, která měla dílo v Paříži uvést (plánovalo se až 25 představení v Opéra Garnier), ale po generální zkoušce, jen pár hodin před premiérou, byla opera z podnětu ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny zakázána a výprava a kostýmy byly zničeny.[3][1][2] Důvody nebyly nikdy přímo pojmenovány, pravděpodobně však bylo dílo podezříváno z nacionalismu.[1][3][4] Naštěstí se zachovala jak autorská partitura, tak i pracovní zvukový záznam, pořízený při generální zkoušce 27. října 1978.[1] Okolnosti zákazu prestižního projektu na poslední chvíli způsobily, že se kolem opery samotné vytvořil ve veřejnosti určitý mýtus, zvláště když její koncept i hudba nalezly díky přístupnosti notového materiálu ohlas a uznání odborné veřejnosti i za hranicemi.[5]

Úryvky z opery se objevovaly na koncertních programech na Ukrajině a později i mimo její hranice, Slavnou se stala píseň „Hlybokyj kolodjazju“, která získala nejvyšší ocenění na mezinárodní rozhlasové soutěži UNESCO.[1] Svou verzi – s doprovodem pouze souboru bicích nástrojů namísto symfonického orchestru – připravil Mykola Hobdyč.[2] Avdijevského soubor zařadil na svůj repertoár alespoň druhé dějství – svátekKupalo, sólo v něm zpívala slavná interpretka lidových písní Nina Matvijenko.[3] Dne 15. listopadu 2003 je soubor uvedl v Národní opeře Ukrajiny v choreografii Ally Rubiny a výpravě a kostýmech Ljudmyly Nahorné.[6] V repertoáru je měl i komorní sbor „Kyjiv“, který tuto scénu i nahrál na CD.[1]

V roce 2011 se k partituře obrátil choreograf Oleksandr Nikolajev z Dněpropetrovského divadla opery a baletu. Společně s dirigentem Jurijem Porochovnykem a svým baletním souborem nastudoval operu, avšak ve velmi pozměněné verzi pod názvem Kolébka života (Kolyska žyttja): různá čísla vyškrtl (mimo jiné vypadla celá scéna ze Záporožské Siče), ostatní přestavěl, tři dějství stáhl na dvě.[7][5][1] Premiéra díla se konala 26. března 2011.[8]

Skutečnou premiéru, byť v koncertním provedení, měla opera až 8. dubna 2011 v Kyjevě na XXI. mezinárodním festivalu moderní hudby Hudební premiéry sezóny ve Sloupovém sále Mykoly Lysenka v budově Ukrajinské národní filharmonie. Ukrajinský lidový soubor Hryhoryje Verjovky a Národní symfonický orchestr Ukrajiny při ní dirigoval Volodymyr Sirenko.[3][5] Skladatel, který mohl své dílo vidět v premiéře po 35 letech, nazval tuto příležitost „božím darem“.[2] V témže roce byla pořízena i nahrávka opery.[8] Další provedení se konalo o rok později při příležitosti skladatelových 70. narozenin.[3] Na scéně se však opera v autorské verzi dosud neobjevila, i když se v roce 2014 uvažovalo o inscenaci, již měli připravit režisér Roman Viktjuk a choreograf Radu Poklitaru.[4]

Květ kapradiny (O svatojánské noci). Obraz Witolda Pruszkowského z roku 1875.

Ačkoli ukrajinská vážná hudba od svých počátků v 19. století pěstovala úzký vztah s lidovou hudbou, byla partitura Stankovyčovy opery novátorská v tom, že zkombinovala běžný symfonický orchestr s tradičními lidovými nástroji a jako interprety měla mít lidový soubor a hlasy školené v lidovém a nikoli operním zpěvu. Hudební materiál kombinoval autentický folklór, často v jeho nejarchaičtějších podobách, s moderní avantgardní hudbou 2. poloviny 20. století.[1] Podle muzikoložky a hudební kritičky Hanny Luniny „je utkána z písní různého charakteru – dum, žalovných písní, dějepravných, lyrických, tanečních, žertovných, obřadních nápěvů a energických [tanců] kozáčků a hopaků. Folklórním melodiím vtiskl skladatel individuální autorský zvuk, obohativ nevýslovně štědrou lidovou polyfonii trpkým koloritem moderních harmonických souzvuků“.[5]

Opera má tři akty. První akt zachycuje dění v kozáckém táboře v Záporožské Siči; centrem jsou velké taneční a sborová čísla, objevují se však i Gogolovy postavy Tarase Bulby a jeho synů Andrije a Ostapa. Druhý akt, Kupalo, představuje lidové zvyky a magické obřady spojené se svátkem letního slunovratu – Jana Křtitele (Kupala). Sestává ze čtyř částí: lidový Kupalo, rusalčin Kupalo, vědmin Kupalo a závěrečný Kupalo. Pozemský svět lidí se zde stýká s nadpřirozeným světem rusalek, čarodějnic, čertů a vlkodlaků. Třetí dějství přenáší děj do současnosti, ale také do věčného cyklu života symbolizovaného Stromem života; kinematograficky pestrý sled cén sjednocuje vracející se hymnus Blahoslovy, zemle (Blahoslavena buď země).[6][5] Centrálním obrazem díla je pověst o květu kapradiny, který se objevuje jen jednou v roce, o svatojánské noci, a tomu, kdo ho nalezne, přináší bohatství a štěstí.[5]

Opera nemá souvislý děj, je spíše sledem zpívaných a tančených obrazů. Stelmašenko v libretu využívá texty pocházející z různých lidových písní a lidové poezie, ale také poezii Tarase Ševčenka a motivy z díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola.[3] Skladatel podle vlastních slov zamýšlel „žánr nového typu na způsob vertepu“, tj. lidového ukrajinského divadla.[3] Hanna Lunina charakterizuje operu jako „vtělení sociálně-životního mýtu“ a za její hlavní téma označuje „mýtus Lidského bytí, s jeho věčností, nekonečností a záhadností“.[5]