Karol Skřipský

Karol Skřipský debutoval v roce 1947 krátkometrážním reportážním snímkem Zletová predohra v Tatrách. O rok později se mu podařilo navzdory období schematismu natočit film Oživená hlína, který lze označit jako předchůdce filmů o umění. Prolíná se v něm etnografické téma tradiční modřanské keramiky s pokusem o zachycení tvorby Ferdiše Kostky. [5] Přestože část autorů non-fiction produkce později přešla k hranému filmu, pro Karla Skřipského se dokument stal doménou a v roce 1954 natočil celovečerní populárně vědecký film o tatranské flóře Kvety Tater. [6] V roce 1957 byl založen Krátký film, v jehož rámci vzniklo i Studio populárně vědeckých filmů a jeho vedoucím se stal Karol Skřipský. [7] Tato situace měla kladný dopad na non-fiction tvorbu a podnítila i vznik etnografického dokumentu, kterému se Skřipský věnoval.

Důležitou snímkem byla Píseň barev a tvarů (1960), zejména kvůli Skřipského spolupráci s další důležitou postavou etnografického dokumentu na Slovensku, Martinem Slivkou. Film klade důraz na emocionální působení a vyzdvihuje estetické hodnoty lidové tvorby bez stop populárně vědeckého výkladu. [8] V dalších dílech jako Stvořitelé (1964) a Obyčejné dřevo (1964) zaznamenává tradiční řemesla a přináší obraz jednoty člověka a práce. [9] Ve filmu Žiarske rekviem (1966) spojuje smutek nad smrtí s obdivem ke způsobu života, který navzdory nepříznivé situaci uchovává základní mravní hodnoty. O rok později natáčí dílo Sena na Doščanke (1967), kterému dominuje charakter podtatranského kraje, mentalita lidí, ale i těžké sociální podmínky. Za jeho vrcholné dílo se považuje film Čtyři dny Ľudovíta Čonka z roku 1967. Je to portrét člověka, který žije uprostřed opuštěné východoslovenské nížiny. Ve filmu se neodehrává žádné velké drama, dominuje mu rytmus lidské existence a plynutí času. Vyzdvihuje spjatost člověka s přírodou a snímek tak navazuje na linii dokumentárních filmů Roberta Flahertyho. [10]

Prostřednictvím filmů o Slovenském národním povstání se Skřipský dotkl i tématu aktuálního politického dokumentu. Natočil filmy Žijem (1964) a Příběhy z Roháčů (1965). Tyto filmy vycházejí z prostoty výrazu, bez estetického a lidského patetizování evokují situaci z válečné doby. [9]

Karol Skřipský se vyprofiloval jako tvůrce autorských filmů – byl scenáristou, kameramanem a režisérem, což mu umožňovalo rozvíjet vlastní originální poetiku. Pro jeho díla je příznačný výtvarně komponovaný záběr s harmonickou kompozicí velkých jednobarevných ploch, s pečlivě vyváženými hmotami, vzdálený jakémukoliv náznaku reportážní neuzavřenosti, dynamičnosti. U Skřipského způsobu natáčení často dominovalo okouzlení obrazově vděčnými parciálními motivy, proto koncepce celku se často dotvářela v úzké spolupráci se střihačem a dramaturgem. [11] Jeho filmem dominuje přítomnost tradice, jedinečnost momentu a věčnost přírody. [9] Vyzdvihoval harmonii a jednotu člověka a přírody, přičemž často prolínal etnografické a sociální prvky.

Po roce 1968 emigroval do Švýcarska a jeho díla byla stažena z distribuce. V exilu se věnoval filmařským a zejména fotografickým projektům. Náměty sbíral na svých cestách po Evropě, Předním Orientu, Americe a Africe, přičemž zůstal věrný přírodním motivům a horám. Své dílo mohl na Slovensku a v Česku představit až po roce 1989.

• Zletová předehra v Tatrách (1947)
• Severní stěnou na Kriváň (1947)
• Na lyžích přes hřebeny Tater (1947)
• Oživená hlína (1949)
• Cesta k slunci (1949)
• Kdysi a dnes (1951)
• Výživa kojenců (1952)
• Květiny Tater (1954)
• Na ledovcích Mont Blancu (1956)
• Tatranský národní park (1958)
• Srdce Nízkých Tater (1959)
• Zachraňujeme miliony životů (1960)
• Píseň barev a tvarů (1960)
• Obrázky z Tater (1960)
• Dva beránka (1960)
• Expedice TANAP (1961)
• Kucan 1962 (1963)
• Stvořitelé (1964)
• Ždiarsky rekviem (1966)
• Čtyři dny Ludvíka Čonka (1967)
• Sena na Doščonke (1967)
• Obyčejné dřevo (1967)
• Mašinka (1967)
• Liparské ostrovy (1968)
• Sopky na Kanárských ostrovech (1969)
• Lanzarote (1969)
• Gran Canaria (1970)
• Vesnice svobodných Walsanov (1971)