Karol Plank

Absolvoval gymnázium v Bratislavě a Právnickou fakultu Univerzity Komenského. Na fakultě už zůstal, od roku 1950 zde působil jako asistent na katedře občanského práva pod vedením profesora Lubyho. O devět let později se habilitoval, v letech 1963–1970 působil jako vedoucí katedry občanského a rodinného práva a v roce 1966 byl jmenován profesorem občanského práva. Jezdil přednášet i na právnickou fakultu UPJŠ v Košicích a od roku 1964 do roku 1966 byl také děkanem Právnické fakulty Univerzity Komenského. Jeho vědecký záběr byl široký, věnoval se dědickému, manželskému majetkovému, družstevnímu, vlastnickému i závazkovému právu. Napsal pět monografií a desítky článků do odborných časopisů, zpracovával též komentáře k zákonům. V praxi působil jako soudce z lidu a rozhodce obchodní komory v Praze.[1]

Kvůli svým postojům v období pražského jara už ale nemohl za normalizace zastávat žádné funkce a dlouho nesměl ani publikovat. Ke změně došlo spolu s událostmi sametové revoluce, v roce 1991 získal vědeckou hodnost doktora věd a rok před tím stal se předsedou Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Podílel se také na přípravě slovenské ústavy a spolu s profesorem Knappem byli pověřeni vypracováním osnovy nového československého občanského zákoníku. Po rozpadu federace byl hlavním autorem prvního návrhu slovenského občanského zákoníku.[1]

Prezident Slovenské republiky mu udělil 1. ledna 2006 Pribinův kříž I. třídy in memoriam za významné zásluhy o hospodářský a sociální rozvoj Slovenské republiky v oblasti tvorby a aplikace nového právního řádu Slovenské republiky.

• Dědičské právo (1954)
• Majetkoprávne vztahy v rodine (1957)
• Osobné užívanie bytov (1967)
• Služby v občanskoprávnej úprave (1984)
• Poistenie občanov (1989)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Karol Plank na slovenské Wikipedii.