Karel Stránský

Vystudoval arcibiskupské gymnázium a právnickou fakultu a věnoval se právnické praxi. Stal se starostou malostranského sokola, jehož členy byli i Tomáš Garrigue Masaryk nebo Edvard Beneš.

Oženil se s Boženou Malypetrovou, dcerou politika Jana Malypetra, se kterou měl čtyři syny, z nichž se tři dožili vyššího věku. Jeho bratrancem byl Antonín Benjamin Svojsík, zakladatel českého skautingu, který svůj program testoval právě na tělesně zdatném Karlu Stránském.

Jako sokolský funkcionář byl Stránský v roce 1941 zatčen a odvezen do Terezína a později do Osvětimi. Ještě před svým propuštěním na základě amnestie při Hitlerových narozeninách stihl v Osvětimi (kde pobýval pod vězeňským číslem 25625) navázat spolupráci s Witoldem Pileckým, polským armádním důstojníkem vedoucím táborovou konspiraci vězňů známou jako Svaz vojenské organizace (ZOW – Związek Organizacji Wojskowej).[1] Stal se tak jedním z jejích prvních pomahačů nepolského původu.[1]

V době heydrichiády byl zadržen znovu a podle pozdějšího vyprávění jeho manželky mu tehdy bezprostředně hrozil trest smrti. Musel se ale vystěhovat z Prahy a znovu ho nucené vystěhování postihlo v 50. letech po dvouletém věznění v komunistickém táboře nucených prací. Do hlavního města vrátil až na konci 50. let a pracoval jako podnikový právník v Tesle Holešovice.

Jeho synové se stali obětí komunistické perzekuce, dva z nich, Petr a Jan, odešli za svobodou do Švýcarska, zatímco Jiří Stránský po pobytu v žaláři zůstal v Československu a postupně se začal věnovat i spisovatelské činnosti. Karel Stránský podnikal na konci 50. let kroky na jeho očištění.