Křídová technika

Křídová technika nebo též krejonová manýra, tužková technika (fr. Manière de crayon) je grafická technika tisku z hloubky napodobující křídovou kresbu. Původně sloužila k reprodukci křídových nebo uhlových kreseb a pastelů. V tisku z plochy se tak označuje jemná litografie provedená na kameni velmi tvrdou tužkou.[1]

Historie
Gilles Demarteau, dle François Bouchera: Hlava starého muže
Louis-Marin Bonnet, dle François Bouchera: Portrét mladé ženy

Podle Béguina objevili techniku roku 1735 Angličané Arthur Pond a Charles Knapton, ale začal ji využívat roku 1740 až francouzský grafik Jean Charles François, původně pro reprodukci křídových kreseb. Pro metodu vícebarevného leptu z několika štočků ji přizpůsobil Louis-Marin Bonnet, který postup publikoval roku 1769 v díle Le pastel en gravure.[2] Krejonová manýra byla oblíbená v době rokoka. Mistrem této techniky byl Gilles Demarteau (1722-1776), který reprodukoval stovky děl Bouchera a Hueta takovým způsobem, že byly téměř nerozeznatelné od původních kreseb. Další grafici reprodukovali díla Watteaua a Fragonarda. Podobně pracoval také Louis Maria Bonnet (1743-1783), který se specializoval na vícebarevné dámské portréty.[3]

Kolem roku 1760 Thomas Gainsborough a po něm další angličtí grafici začali používat tuto techniku v kombinaci s Vernis mou. Svá díla tak tvořili také Alexandre-Gabriel Decamps a Félicien Rops.

Postup

Křídová technika se podobá tečkovací manýře, ale zachovává charakter kresebných linií, vytvořených řadami teček. Původně byla používána jako druh rytiny k přímé práci na kovové desce. Obvykle se kombinuje se suchou jehlou nebo tečkovací technikou.[4]

Pro leptání se na desku pokrytou pevným a začazeným krytem přenese stranově obrácená kresba. Pomocí zvláštních nástrojů - ruletou (ozubené kolečko v držátku), moletou (kulička se zoubky ke změkčení obrysů), matoárem (mattoire, otočná poloviční kulička s nepravidelnými zoubky), svazkem jehel, ešopem se do krytu prorazí čáry kresby až na kov. Čáru je třeba několikrát opakovat pro dosažení správné hustoty bodů.[5][6] Poté se deska silně zaleptá. Při vícebarevné křídové technice se používá soutisk z několika desek.[7]

Většina grafických listů zhotovených křídovou technikou kombinuje tuto metodu s leptem a akvatintou.

Křídový lept s využitím fotomechanického přenosu kresby

Technika je založena na vlastnosti syrského asfaltu, který se působením světla stane nerozpustný v terpentýnu. Kovová deska se natře roztokem syrského asfaltu v terpentýnu a po zaschnutí se na ni kreslí litografickou křídou nebo černou retušovací tužkou při slabém umělém osvětlení. Kresbu je možno přenést také z nějakého průhledného materiálu (sklo, astralon), který se přiloží na kryt. Výhodou tohoto postupu je, že kresbu není třeba stranově převracet. Deska se pak exponuje 2-3 hodiny na slunci. Na neosvětlených místech pokrytých kresbou zůstává asfalt rozpustný a lze ho smýt tamponem namočeným v terpentýnu. Po zaprášení akvatintovým zrnem s leptá do hloubky. Zbylý světlem vytvrzený asfalt lze změkčit a smýt petrolejem. Kresba si uchovává i drobné detaily.[8][9]

Reference
  1. Blažíček O J., Kropáček J, 1991, s. 212
  2. Baleka J, 1997, s. 191
  3. Marco J, 1981, s. 199
  4. Krejča A, 1981, s. 84
  5. Odehnal A, 2005, s. 62
  6. Michálek O, 2014, s. 63
  7. Marco J, 1981, s. 198
  8. Krejča A, 1981, s. 121
  9. Odehnal A, 2005, s. 87-88

Literatura
  • Antonín Odehnal, Grafické techniky, nakl. ERA Brno 2005, ISBN 80-7366-006-7
  • Jan Baleka, Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Academia Praha 1997, ISBN 80-200-0609-5
  • Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, Odeon Praha 1991, ISBN 80-207-0246-6
  • Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981
  • Jindřich Marco, O grafice: kniha pro sběratele a milovníky umění, Mladá fronta Praha 1981
  • A. Béguin, Dictionnaire technique de l'estampe, Bruxelles 1977
  • Jacques Hérold, Gravure en manière de crayon, Jean-Charles Francois (1717-1769): catalogue de l'œuvre gravé, La Société pour l'étude de la gravure française, 1931

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.