Jules Perrot

Perrot často tančil s velkou romantickou tanečnicí Marií Taglioni, ale jejich partnerství netrvalo velmi dlouho. Ze strachu, že by ji zastínil, ho nakonec jako tanečního partnera odmítla.

V roce 1835 opustil angažmá v Pařížské opeře, a vydal se na turné po evropských centrech tance, jako byl třeba Londýn, Milano, Vídeň a Neapol, kde potkal a všiml si talentu Carlotty Grisi. Trénoval ji a představil ji světu jako další výbornou tanečnici v roce 1836 v představení v Londýně, kde s ní vystoupil jako její taneční partner. V tom samém roce začal Perrot experimentovat s uměním choreografie.

Po svém úspěchu, ke kterému přispěla jeho choreografie baletu Giselle, Perrot vytvořil další choreografii – Alma neboli dívka ohně (premiéra roku 1842 v Londýně), tentokrát pro Fanny Cerrito, která byla oceněna dalším úspěchem. Dalších šest let vytvářel choreografie v londýnském divadle Jejího Veličenstva – Ondina (1843), Esmeralda (1844), Pařížský soud (1846), a slavný Pas de Quatre, jehož premiéra byla 12. července. U tohoto kousku se nejen potýkal s těžkým úkolem přesvědčit všechny baleríny, aby společně vystoupily na jevišti, ale zároveň vytvořil mistrovské choreografické dílo. Téměř každý balet, který Perrot vytvořil, byl na hudbu Cesara Pugniho.

Posléze byl Perrot angažován v Carském divadle v Petrohradě jako tanečník, a později byl ustanoven baletním mistrem. Zde vydržel až do roku 1858 a v tomto období se oženil s Capitoline Samovskajou, žačkou baletní školy při Carském divadle, se kterou měl dvě děti. Jakmile si přestal být jistý, zdali by měl zůstat v Rusku či vrátit se do Paříže, podivná náhoda v jeho bytě rozhodla za něj. Bez žádné zjevné příčiny spadlo ze zdi velké zrcadlo a roztříštilo se na mnoho malých kousků. To ho utvrdilo v rozhodnutí, aby se vrátil se do Paříže na odpočinek, kde do konce svého života vedl soukromé baletní hodiny. 29. srpna 1892 zemřel na dovolené v Paramé.