Josef Hnízdil

Josef Hnízdil studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole šperkařské v Turnově (1966-1970). Své práce poprvé vystavil roku 1971 v rámci Mezinárodní výstavy bižuterie[1] v Jablonci nad Nisou. Jeden rok strávil na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích (1970-1971).

Po neúspěšném pokusu o studium na Akademii výtvarných umění v Praze, Hnízdil spolu se svým spolužákem z hořické kamenické školy Janem Tesařem v roce 1974 emigroval do Francie. V Paříži byl přijat ke studiu na École nationale supérieure des beaux-arts do sochařského ateliéru prof. Michela Charpentiera, ale na školu nakonec nenastoupil. Během pobytu v Paříži (1974-1975) kreslil a navštěvoval muzea a díky podpoře tamní české komunity (mj. Pavla Tigrida, manželů Dubinových[2], Josefa Fišery[3]) zde strávil rok volnosti a svobody. Odtud odešel do New Yorku, kde nalezl větší míru umělecké nezávislosti. V letech 1975–1976 byl členem Art Students League of New York. Pracoval ve slévárenské dílně a zároveň ve své portrétní a figurální malbě usiloval nalézt vlastní cestu prostřednictvím dialogu se starými mistry. Vystavoval v galerii Soho Center for Visual Artists a účastnil se avantgardních výstav v řadě galerií ve čtvrti East Village, kde v osmdesátých letech vzniklo centrum současného umění v New Yorku. Většina děl z tohoto období zůstala v USA.

Krátce po konci komunistického režimu představil své obrazy na dvou výstavách v Praze a roku 1991 se rozhodl natrvalo vrátit do Čech. V letech 1993–1999 byl členem Nového sdružení pražských malířů a 2002–2013 SVU Mánes. Od roku 2013 je členem Volného sdružení M.[4] Žije a pracuje v Černošicích u Prahy.

Josef Hnízdil, Tanec l, 1969

Josef Hnízdil, Velká čelist, 1994

Josef Hnízdil, Hrob v Karmelu, 1994

Josef Hnízdil, Červený klobouk, 1998

Josef Hnízdil, Ile de Groix, 2002

Josef Hnízdil, Rodná hrouda, 2003

Josef Hnízdil, Autoportrét, 2006

Josef Hnízdil, Calva lll, 2006

Josef Hnízdil, Lenka ll, 2008

Josef Hnízdil, Zahalená, 2010

Josef Hnízdil, Odnikud nikam, 2016

Tématem rané tvorby Josefa Hnízdila, ze které se dochovalo jen asi 30 obrazů, byly expresivní figurální kompozice inspirované studentským životem. Vznikaly mimo školní půdu jako záznamy z hospod, večírků či ulice a mají autobiografický charakter. Jeden z jeho prvních obrazů, nabízející paralely s tanci smrti, jako by předjímal celou následující tvorbu. Figura tančícího mladíka, s tváří otočenou k divákovi (Tanec I, 1969), je volným autoportrétem. Jednu dívku vede v divokém tanci, druhá leží v pozadí jako pohozená hadrová panenka.[5] Velkou část obrazů autor zničil před svou emigrací do Paříže.

Ve Francii pracoval většinou technikou pastelu a vytvořil zde řadu autoportrétů. Téměř vše, co vzniklo během pobytu v Paříži, později ztratila jeho matka na letišti. V USA se věnoval převážně figurální a portrétní tvorbě, drobné bronzové plastice a monumentálním sochám – fragmentům obličeje. V roce 1990 vytvořil dva rozměrné portréty (3 m x 1,5 m) Luciana Pavarottiho, z nichž jeden byl v majetku slavného Itala a druhý byl vystaven v galerii Lincoln Center v New Yorku. Tento obraz byl později ukraden a na dvacet let zmizel, aby se nakonec překvapivě objevil v Praze v pozůstalosti po zemřelé.

Po návratu z emigrace se stala hlavním tématem obrazů a soch Josefa Hnízdila lidská lebka. Jako dávný zážitek z dětství v něm přetrvaly vzpomínky na návštěvu kostnice v Sedlci u Kutné Hory. Stejně silně na něj kostnice zapůsobila později, když byl přítomen zádušní mši. V dějinách výtvarného umění byla lidská lebka na obrazech symbolem a připomínkou lidské smrtelnosti (Memento mori) a pomíjivosti lidského pozemského života (Vanitas). Přestože novináři poněkud zjednodušeně charakterizují Hnízdila jako "malíře lebek",[6] je toto v podstatě existenciální téma pro malíře mnohovýznamové, nadčasové a také čistě výtvarné. Hnízdil vnímá lebky jako fascinující objekt, svou stavbou a formou vždy dokonalý a krásný, který pro malíře představuje stejné možnosti výtvarné interpretace jako kterýkoli jiný přírodní tvar.[7] Zprvu je studoval podle modelů, které si zapůjčil ze školy v Turnově a z Hrdličkova muzea. Jeho obrazy a kresby lebek jsou ovlivněny sochařským školením a složitý plastický povrch při monochromní malbě nabízí bohaté možnosti práce se světly a stíny.

Lebky jsou nejen pochmurným tématem připomínajícím neodvratnou smrt, ale představují také pozůstatky lidské existence, které přetrvávají po tisíciletí a symbolizují věčnost.[8] Hnízdil je maluje jako indiviualizované portréty konkrétních osob, které svou vyprázdněnou tváří poskytují pohled dovnitř lidské hlavy a paradoxně o to více působí jako maska skrývající nevyzpytatelnou identitu.[9]

Neodbytný vizuální zážitek z kostnice malíř reflektuje v sérii samostatných obrazů (Triumf smrti, 2012-2015), nebo v kompozici 21 temper na papíře, které společně skládají jakousi nekonečnou krajinu s lebkami (Hrob v Karmelu). Na diváka působí tísnivým dojmem, protože připomínají dav, který ho pozoruje prázdnými důlky očnic. Hnízdil monumentalizuje téma smrti i zvětšenými detaily konkrétní části lebky (Calva, 1998-1999) nebo kostry. Jeho velkoplošné malby lidských skeletů parafrázují motivy Ukřižování (Odložený případ, 2017) nebo Poutníka provázeného smrtí (Odnikud nikam, 2016). Monotematičnost vyhovuje jeho osobní dispozici, preferující soustředěný, hloubavý přístup k problému.

Kolem roku 2010 Hnízdil pracoval na cyklu obrazů s názvem Persona – lebkách oděných v ženských kloboucích a pojednaných jako portrét dámy. To byl krůček k nové sérii obrazů lebek zahalených do šátku, či plachetky, na které navázal cyklus Maškary (2011). Tyto cykly pojaté jako jistá nadsázka, znamenaly posun od tématu triumfu smrti k tématu portrétu zemřelé osoby v poněkud rozverné poloze s možností zakomponování barvy. Malíř tím navazuje na odlehčené rané obrazy ze studentského života.

Hnízdil se od poloviny devadesátých let věnuje i lidskému portrétu, kde modelem je většinou jeho žena (Červený klobouk, 1998) nebo někdo z lidí důvěrně známých (Lenka Reinerová, María Kodama Borges). Expresivně provedené portréty jsou spíše psychologickou studií lidí a malíř v nich prokazuje mimořádný cit pro barvu. Spolu s krajinářskými kompozicemi z pobřeží Bretaně a Normandie, které nabízejí strmé pohledy dolů mezi útesy do mořských vln, v nich Hnízdil představuje svou druhou polohu citlivého koloristy (Ile de Groix, 2002, Étretat, 2003).

Protějškem obrazů jsou Hnízdilovy sochy lebek – pojaté jako monumentální a vnitřně procítěné ztvárnění tématu smrti (Calva, 2006). Josef Hnízdil je solitér, který se ve své tvorbě drží mimo soudobé vlivy výtvarných tendencí, svými výrazovými prostředky se obrací ke starým i moderním mistrům a nadčasovému tématu existence v její konečnosti.[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Hnízdil na Wikimedia Commons
• Josef Hnízdil v informačním systému abART
• GASK: Josef Hnízdil - Odložený případ, YouTube video