Jindřich Stafford, 2. vévoda z Buckinghamu

Jindřich Stafford se narodil jako jediný syn Humphreyho Stafforda, hraběte ze Staffordu. Vévodou z Buckinghamu se stal ve věku 4 let v roce 1460 po smrti svého dědečka Humphreyho Stafforda, 1. vévody z Buckinghamu, v bitvě u Northamptonu. V únoru 1466, ve věku 10 let, se oženil s Kateřinou Woodvillovou, sestrou Alžběty Wodvillové, manželky krále Eduarda IV. Vdávala se ve věku 8 let. Manželé měli spolu 5 dětí.

Po smrti Eduarda IV. v roce 1483 se Buckingham spojil s Richardem královým mladším bratrem vévodou z Gloucesteru a podpořil ho ve jmenování za krále Richarda III namísto žijících synů Eduarda V. a Richarda ze Shrewsbury. Za zhruba tři měsíce poté však Buckingham „otočil“ a spojil se s odpůrci Richarda Jindřichem Tudorem a kardinálem Johnem Mortonem a vyvolal povstání často nazývaném po něm jako „Buckinghamovo povstání“. Tato vzpoura skončila neúspěchem, dá se říci dokonce i fiaskem. Jindřich Tudor se svými spojenci z Bretaně nemohli vzhledem ke špatnému počasí přistát na anglickém břehu a Buckingham nesehnal v krátkém čase dostatek spojenců. Král Richard naopak zorganizoval rychle početné vojsko a vzpouru rázně potlačil. Buckingham byl zajat a popraven Richardem za zradu 2. listopadu 1483.

Důvody, proč se Buckingham připojil k povstání proti Richardu, zůstávají nejasné, protože s Richardem do té doby vycházeli dobře. Tradiční označení povstání jeho jménem lze považovat za nepřesné, neboť pravděpodobnějšími vůdci byli kardinál John Morton a Reginald Bray.

Zmizení a následný osud synů krále Eduarda VI. patří k největším záhadám historie. Veškeré úvahy o jejich osudu lze tedy zařadit pouze do domněnek a spekulací.

Buckingham měl jako spojenec krále Richarda v létě 1483 přístup do Toweru, kde byli princové střeženi. Zda je zavraždil on a zda to udělal bez vědomí krále nelze prokázat.

Podezření Buckinghama z možné vraždy mladých princů vychází z jeho potenciální motivace stát se anglickým králem, neboť Buckingham byl z otcovy strany prapravnukem Tomáše z Woodstocku legitimního syna krále Eduarda III.. A královský původ mohl odvozovat i z matčiny strany jako vnuk Edmunda Beauforta, vévody ze Somersetu dávného potomka stejného krále Eduarda III. a Jana z Gentu. Zavražděním mladých princů a následným povstáním proti králi Richardu, mohl Buckingham doufat v získání královského trůnu pro sebe samého.

Historikové podezření Buckinghama z vraždy princů bez vědomí krále Richarda spíše vyvracejí. Král Richard poté, co Buckingham přešel na stranu jeho nepřátel, ho nikdy z této vraždy neobvinil, přestože bylo pro něj politicky výhodné svést veškerou vinu na Buckinghama.

Za druhé není ani jasné, zda měl Buckingham v Toweru přímou možnost dostat se osobně k princům, které velmi pozorně střežili přímí podřízení Richarda. Možnost osobního setkání s těmito princi mohl povolovat nejspíš pouze sám král Richard a Buckingham by ho tedy musel o svém úmyslu předem informovat.

Vzhledem k doposud nevyřešenému osudu těchto princů se tedy i Buckingham stal už od doby Williama Shakespeara a nadále stává postavou divadelních her, románů, filmů a televizních seriálů s nejrůznějšími fiktivními příběhy popisující ho jako pachatele, či spolupachatele či nevinného v této kauze.