Jednací řád

Jednací řád kolektivního orgánu je soubor formálních pravidel, jimiž se řídí jednání tohoto orgánu, případně i jednání jeho výborů či jiných podskupin a jednotek. Jednací řády se používají jak v oblasti politiky (jednací řády parlamentů, vlád, politických stran atd.) a podnikání (jednání správních rad, představenstev, kolektivní vyjednávání atd.), tak i v oblasti soukromého života (jednání spolků, církevních staršovstev, rodičovských rad ve školách atd.).[1] Moderní jednací řády zejména v anglosaských zemích jsou ovlivněny praxí, která se vyvinula během staletí v anglickém parlamentu, proto se zde často jednacímu řádu říká parliamentary law, doslova tedy „parlamentní zákon“. „Uplatnění jednacího řádu je nejlepší dosud navrženou metodou, jak umožnit shromážděním libovolné velikosti s náležitým respektem k názoru každého člena dospívat k obecné shodě v maximálním počtu otázek různé složitosti v minimálním čase při všech druzích vnitřního klimatu sahajících od úplné harmonie až k zatvrzelé či vášnivé rozdílosti názorů,“ říká úvod k populárnímu americkému pojednání o jednacím řádu (Robert's Rules of Order Newly Revised, 10. vydání, Introduction, S. xlviii).[2]

Jednací řád může být stanoven při vzniku grémia jeho zakladatelem nebo jej odhlasuje samo grémium po svém vzniku. V řadě případů není jednací řád explicitně sepsán a grémium se řídí tradičními zvyklostmi anebo pravidly přejatými z cizích jednacích řádů.[3] Důležité je, aby jednací řád vyhovoval principům spravedlnosti a rovnoprávného zastoupení členů[3] a aby jednajícímu grémiu umožňoval dosahovat rozhodnutí,[1] tedy konat činnost, pro niž je určeno.

Z právního hlediska jsou pro formální fungování kolektivních orgánů důležité především tyto zákony: jednací řád parlamentu a zákony upravující činnost orgánů samosprávy; shromažďovací a spolkové právo a zákony o politických stranách; zákony upravující činnost firem, družstev a společenství vlastníků domů.[4]