Jana Hrdá

Jana Hrdá (2. prosince 1952 – 5. srpna 2014)[1] byla křesťankou, aktivistkou, zakladatelkou a propagátorkou osobní asistence pro osoby se zdravotním postižením v tehdejším Československu a Česku.[1] Původním povoláním byla zemědělská inženýrka,[2][3] nicméně její život dramaticky změnila v roce 1982 autonehoda, po níž ochrnula od ramen dolů vlivem zranění páteře.[4] Následně po ochrnutí úspěšně svedla boj s tehdejší státní mocí o odebrání svých dětí do ústavní péče. Přes všechna očekávání jí byly obě děti svěřeny do péče a úspěšně je vychovala.

Po roce 1990 se spolupodílela na založení Pražské organizace vozíčkářů.[4] Významně se spolupodílela na prosazení zákona o sociálních službách v Česku,[3] v rámci kterého byl uzákoněn příspěvek na péči.[2] Byla místopředsedkyní Národní rady osob se zdravotním postižením, dále předsedala Pražské krajské radě osob se zdravotním postižením a Asociaci pro osobní asistenci. Od roku 2010 působila ve Vládním výboru pro zdravotně postižené občany. Také pracovala jako inspektorka kvality sociálních služeb, novinářka s mezinárodním působením, vyučovala na kurzech o osobní asistenci pro pracovníky v sociálních službách, pečující i osoby s postižením. Byla autorkou autobiografické knihy Hospodin je náš pastýř, knihy Pominutí a řady brožurek, článků a informačních letáků spojených s osobní asistencí. Jako první v roce 1995 získala cenu Výboru dobré vůle Cenu Olgy Havlové.[2]

Byla od roku 1986 rozvedená.

Zemřela po tři měsíce trvajícím boji s rakovinou tlustého střeva v Hospicu Dobrého pastýře v Čerčanech. Vyjma pár dní, kdy byla po operacích v umělém spánku, měla po celý život u sebe 24 hodin denně své osobní asistentky – chůvičky.