Jan VI. Kantakuzenos

Narodil se v Konstantinopoli jako syn Michaela Kantakuzena, vládce Morey. V linii své matky Theodory Palaiologiny Angeliny byl též následovníkem vládnoucí dynastie Palaiologů. S císařskou dynastií byl spřízněn přes svou ženu Irenu Aseninu, vzdálenou sestřenicí císaře Andronika III. Palaiologa. Kantakuzenos se stal blízkým přítelem Andronika III. a byl jedním z hlavních podporovatelů Andronikova boje proti jeho dědovi Andronikovi II. Palaiologovi. Po nástupu Andronika III. na trůn byl pověřen vrchní správou dvorní administrativy. Po smrti císaře v roce 1341 byl Jan Kantakuzenos prohlášen regentem a ochráncem jeho, dosud devítiletého, syna Jana V. Palaiologa. Jan sám neměl císařské ambice a odmítl nechat se korunovat spolucísařem, ačkoli mu to bylo císařem Andronikem III. několikrát nabídnuto. Po smrti Andronika znovu odmítl císařský trůn a trval na tom, že právoplatným následníkem je Jan V. a měl by převzít adminstrativní kontrolu nad impériem, dokud mladý císař nedospěje. Bez ohledu na jeho věrnost a oddanost mladému císaři a jeho matce Anně Savojské, jeho přátelství bylo narušeno jak žárlivostí konstantinopolského patriarchy Jana XIV. Kaleka a jeho bývalého chráněnce Alexia Apokauka, tak paranoiou císařovny, která jej podezřívala z touhy po uzurpaci. Když Jan Kanatakuzenos odjel z Konstantinopole do Morey, jeho nepřátelé využili příležitosti k prohlášení Jana V. císařem a k vydání rozkazu k rozpuštění Kantakuzenovy armády. Když tyto zprávy dostihly armádu ležící v Didymoteichonu v Thrákii, vojáci prohlásili Kantakuzena císařem, a tím odstartovali občanskou válku mezi Janem Kantakuzenem a regentstvím v Konstantinopoli, vedeným Annou Savojskou, Alexiem Apokaukem a Janem Kalekou. Následná občanská válka trvala šest let, během nichž si obě strany konfliktu povolávaly na pomoc Srby, Bulhary a Osmany a nasazovali žoldnéře ze všech možných zemí. Právě a pouze s pomocí Osmanů nakonec dotáhl Jan VI. Kantakuzenus válku do konce ve svůj prospěch.

V roce 1347 triumfálně vstoupil do Konstantinopole s armádou 1000 mužů a donutil své oponenty k uspořádání, ve kterém se stal spoluvládcem Jana V. Palaiologa a jediným vládcem říše po dobu dětství malého císaře. V roce 1353 učinil svého syna Matthaiase Kantakuzena spolucísařem. V průběhu tohoto období, bylo byzantské území napadáno ze všech stran. Vedena byla neúspěspěšná válka s Janovany a jejich kolonií v Galatě – v Konstantinopoli samotné. Pozdější účast ve válce mezi Benátkami a Janovem také nepřinesla konkrétní výsledky a byla ukončena smlouvou s Janovem roku 1352. Následovala válka se Srbskem, které v té době výrazně expandovalo na severovýchodní hranici. Nebezpečná aliance s Osmany vedla ke konci jeho vlády k prvnímu osmanskému záboru v Evropě, v Gallipoli v Thrákii. V roce 1349 vyslal nově postavenou flotilu devíti velkých válečných lodí a stovky menších proti Janovanům, ale celá byla zajata. Poté v roce 1351 podpořil Benátky v boji proti Janovu dalšími 12 loděmi, ale flotila byla poražena. Kantakuzenos byl příliš ochotný využívat cizinců ve svých evropských sporech a jeho neschopnost jim pak zaplatit byla používána jako záminka jejich usazování se na evropském území. Finanční břímě uvalené na říši činilo jeho osobu stále méně oblíbenou a zároveň působilo ve prospěch Jana V. Palailoga. Když Jan V. roku 1354 vstoupil do Konstantinopole, jeho cesta k úspěchu byla již snadná.

Kantakuzenos se uchýlil do kláštera (kde přijal jméno Ioasaf Christodoulos) a zabýval se literární činností. Zemřel na Peloponésu a byl svými syny pohřben v Mistře v Lakonii. V roce 1367 byl Ioasaf (jak byl nyní nazýván) vyslán jako vyslanec ortodoxní církve jednat s Pavlem ze Smyrny, pozdějším titulárním latinským patriarchou Konstantinopole, o možnosti sjednocení východní ortodoxie s římsko-katolickou církví. Dohodli se svolání velkého ekumenického koncilu za účasti papeže, všech patriarchů, biskupů a arcibiskupů obou církví. Tento plán byl papežem Urbanem V. následně odmítnut a nic z něj nebylo.

Jeho Historie, kterou sepsal pod jménem Christodulos ve čtyřech knihách, se zabývá lety 1320 až 1356. Jako ospravedlnění vlastních činů musí být přijímána s rezervou. Naštěstí ji můžeme doplnit a korigovat prací jeho současníka Nikefora Gregorase. Jeho Historie je významná svou skladbou a uceleností, události jsou řazeny okolo hlavní postavy v osobě autora, ale informace, kterých sám osobně nebyl svědkem, jsou nepřesné. Kantakuzenos také sepsal obranu hésychasmu, řecké mystické doktríny.

Se svou ženou Irenou Asenovnou, dcerou Andronika Asena (synem bulharského cara Ivana Asena III. a Ireny Palaiologovny, dcery císaře Michaela VIII. Palaiologa), měl Jan VI. Kantakuzenos několik dětí, mezi jinými:

• Matthiaos Kantakuzenos, spolucísař, později despota v Morei
• Manuel Kantakuzenos, despota v Morei
• Andronikos Kantakuzenos
• Marie Kantakuzena, která se vdala za Nikefora II. Orsiniho z Epiru
• Theodora Kantakuzena, která se vdala za Orchana, osmanského emíra
• Helena Kanatakuzena, která se vdala za císaře Jana V. Palaiologa

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan VI. Kantakuzenos na Wikimedia Commons