Johannes de Sacrobosco

Největšího věhlasu získalo ovšem jeho dílo astronomické. Napsal velice vlivný traktát De sphaera – o jeho oblíbenosti svědčí, že se zachoval ve stovkách rukopisů a od prvního knižního vydání v r. 1472 se objevilo do r. 1647 dalších 64 vydání. Traktát má 4 kapitoly. V 1. kap. se pojednává o tom, že vesmír má tvar sféry, v jejímž středu se nachází kulatá Země. Kosmos se dělí na dvě oblasti – sublunární, jež je složena ze čtyř prvků, a supralunární, která je utvořena z éteru (tradiční kosmologická představa zpracovaná už Aristotelem ve spisu O nebi a dále tradovaná arabskými astronomy). Pro kulatost Země Jan předkládá tradiční dobové argumenty[2] – Země je kulatá například proto, že souhvězdí a hvězdy nevycházejí a nezapadají pro všechny lidi ve stejnou dobu, nýbrž dříve vycházejí pro lidi, kteří žijí na východě. Dále – na obloze vidíme vždy pouze polovinu ekliptiky, tj. 6 zodiakálních znamení, což by nebylo možné, kdyby se Země nacházela blíže k nějaké části hvězdné oblohy. V 1. kap. dále Sacrobosco dokazuje, že Země má zanedbatelnou velikost v porovnání s kosmem. Ve 2. kap. autor dále probírá další témata středověké astronomie – definuje kruhy světové sféry, rovník, obratníky, ekliptiku atp. Ve 3. kap. a 4. kap. se Sacrobosco pokouší aplikovat tato teoretická východiska, aby vysvětlil pozorovatelné astronomické jevy.

Sacroboscův traktát není dílo příliš originální (ostatně tak ani nebyl zamýšlen), ale spíše systematizují a vhodné pro výuku. (Např. chtěl-li student oxfordské university úspěšně absolvovat fakultu svobodných umění, musel podle universitních statut z počátku 14. století poslouchat přednášky vedené nad tímto spisem.[3]) Na středověkých universitách se používal společně s obdobným traktátem Roberta Grossetesta, jeho vliv se ale neomezuje pouze na středověk – na universitách se nadále užíval až do 17. století.[4]