Jan Mikulka

Během 2. ročníku gymnázia se věnoval keramice a docházel na odpolední hodiny kreslení figury na uměleckoprůmyslové škole, které vedl sochař Vojtěch Adamec. Rozhodl se nepokračovat ve studiu na gymnáziu a složil přijímací zkoušky na obor řezbářství a tvarování dřeva na Vyšší odborné škole uměleckoprůmyslové v Praze (1996–2000). Odtud byl roku 2000 přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana, který absolvoval v roce 2006.[4]

Již během studia představil své práce na výstavě Portrét 2000 v Klatovech a na Mezinárodním bienále současného umění v Praze (2004, 2005). Od roku 2012 vystavuje samostatně. Po ukončení studia se věnoval portrétní tvorbě a počítačové grafice. Roku 2011 byl vybrán z 2 500 přihlášených malířů do mezinárodní soutěže v Londýně a získal cenu diváků BP Portrait Award.[5] Roku 2013 byl prvním držitelem nově vyhlášené prestižní ceny SELF za autoportrét,[6] udělované The Royal Society of Portrait Painters v Londýně a spojené s prémií 20 000 liber.[7] Zvítězil v konkurenci 946 děl od 635 malířů mnoha zemí.[8] Vernisáž navštívila i britská královna, která je patronkou soutěže. Britský tisk považuje tyto ceny za ekvivalent Oscarů v oboru malby.[9]

Roku 2015 obdržel cenu na výstavě Figurativas v Museo Europeo de Arte Moderno v Barceloně a roku 2016 získal další cenu na výroční výstavě Royal Society of Portrait Painters v Londýně, udělenou The Changing Faces Foundation[10] za obraz V parku.[11] Roku 2019 byl v soutěži Figurativas v Barceloně opět mezi pěti oceněnými malíři (za portrét Sebastian).[12]

Jeho obrazy jsou zastoupeny ve sbírce Národní galerie v Praze, The Changing Faces Foundation, Museo Europeo de Arte Moderno a v soukromých sbírkách. Zastupuje ho Galerie Cermak Eisenkraft v Praze.[13]

Jan Mikulka se věnuje portrétní tvorbě od středoškolských studií a poprvé vystavoval ještě před přijetím na Akademii roku 2000. Pro ateliér prof. Zdeňka Berana byla charakteristická zdravá soutěživost a zároveň dokonalé zvládnutí techniky olejové lazurní malby. Také Mikulka vědomě navazuje na dědictví klasické malby od renesance po akademickou malbu 19. století, ale jeho realistické portréty jsou zcela současné. Distancuje se přitom od fotorealistických maleb s hladkou povrchovou úpravou i od statických a nicneříkajících bezobsažných zobrazení. Nevyužívá vysoké rozlišení magazínové fotografie a neklade důraz na iluzivní malbu. Mimésis jeho malby neznamená kopii či přesnou imitaci existující předlohy, ale snahu přiblížit se skryté podstatě subjektu, ve které je zahrnut i faktor času.[14]

Portrétní malba v sobě zároveň nese nevyhnutelnou přítomnost tvůrce jako "zrcadla skutečnosti".[15] Tento smysl pro sebereflexivní pohled v malíři prohlubuje intuitivní cit pro vlastní já i pro vnímání modelu a vytváří jejich vzájemnou závislost. Platí to do značné míry i pro vlastní odraz v zrcadle při malbě autoportrétu (Autoportrét, 2013). Je-li fotografický portrét zachycením bezprostředního okamžiku, nabízí malířský portrét jedinečnou kontinuitu vnímání sebeabsorpce během tvůrčího procesu. Mikulka na rozdíl od většiny současné autoportrétní tvorby neusiluje o stylizaci či navození symbolických asociací, o idealizaci nebo psychologickou sondu, ale vyvolává v divákovi pocit vzdálené a neproniknutelné introspekce, která vzbuzuje nejistotu.[16]

Mikulkovy portréty malované na zakázku většinou zobrazují osoby z čelního pohledu. Pokud je v pozadí využito nějaké přírodní prostředí, pak je zbaveno zbytečné popisnosti a slouží pouze k podtržení přítomnosti subjektu. Tlumivý polostínový efekt pozadí působí také na modelaci inkarnátu (Sebastian, 2015, V parku, 2015). Na formálnějších oficiálních portrétech se malba do jisté míry více blíží fotografické kvalitě, přestože i zde je třeba vnímat, že se jedná o subjektivní interpretaci apriorní skutečnosti.[16]

• 
  Jan Mikulka, Jakub, 2011
• 
  Jan Mikulka, Sebastian, 2015
• 
  Jan Mikulka, V parku, 2015
• 
  Jan Mikulka, Antonia a Lavinia, 2017

Realisticky podané Mikulkovy portréty nebo oblečené ženy ve vaně (Vana, 2013) působí někdy chladně a nezúčastněně. Také jeho akty odkazují spíše na zdrženlivé a idealizující malby, jako je Velásquezova Venuše se zrcadlem[17] nebo erotismu zbavené Cabanelovo Zrození Venuše. Mikulkovy akty zůstávají věrné tradici zobrazení nahého ženského těla jako ideálu krásy, ale nenavazují s divákem oční kontakt a evokují tím intimní zranitelnost a konotace spíše literární. Formálně dokonalé vyobrazení mělké proudící vody vnáší do obrazu dynamický prvek. Navyklé konvence převrací jeho Modrý akt (2017), zobrazující ženské tělo z pohledu pod hladinou. Malíř zde mistrovským způsobem dodává ženské postavě hmatatelnosti a fyzické bezprostřednosti.[18]

• 
  Jan Mikulka, Ve vaně, 2013
• 
  Jan Mikulka, Akt v potoce, 2016
• 
  Jan Mikulka, Akt v potoce 2, 2017

V době po ukončení studia experimentoval s malbou na pomezí abstrakce, když zkoušel zachytit pohyb a víření vody a optické zkreslení reflexe okolí na neklidné hladině (Voda, 2008–2011). Pro Mikulkovu tvorbu, kterou lze zařadit do širší kategorie žánrových výjevů, je charakteristická námětová i výtvarná pestrost. V letech 2011–2013 využil kouřový optický efekt, mlžnou atmosféru (Lesní scenérie, 2012) a rozostření scény. Zda se v jeho případě jedná o ovlivnění malbou Gerharda Richtera, nebo pouze experimentoval s možnostmi osvobodit se ze svazujícího kánonu realistické malby, není podstatné. Neobvyklá svým námětem, harmonickou živou barevností i samotným procesem malby je Hra z roku 2012, která zachycuje rozostřené postavy věnující se blíže neurčené venkovní hře.[19] Podobně jsou obtížně zařaditelné některé výjevy z domácího života (Dvojice, 2013) nebo situace se zjevným existenciálním podtextem (Jakub 4, 2012).

Mikulkova zátiší jsou částečně sestavena z běžných každodenních předmětů, někdy s paradoxními detaily odkazujícími k současnému desakralizovanému konzumnímu způsobu života. Jeho Zátiší s jablky, podané staromistrovským způsobem malby, v němž napětí vytváří seschlé ovoce i taška ze supermarketu, je zároveň metaforou zmaru.[20] Mikulkova zátiší s mandarinkami (2016) si pohrávají s iluzí převráceného odrazu na skleněné podložce. V Zátiší s granátovými jablky (2017–2018) vytváří Mikulka čistě malířskými prostředky komplexní vizuální matrici vztahů mezi vyobrazenými objekty a propojuje je v imaginárním nebo intuitivně chápaném prostoru, v němž se vzdálenější předměty jeví neostré, až na pomezí abstrakce.[21] Dvě verze Zátiší s limetkami (2016–2017) a Zátiší ze starožitného pokoje (2018) jsou zřetelným odkazem na starší mistry a důslednou trojúhelníkovou kompozicí odkazují na jistou zálibu malíře ve vizuální symetrii. Také zde je empiricky vnímaný prostor vymezen pouze zdí v pozadí a perspektivním stlačením, které soustřeďuje pozornost diváka na předměty ve středním plánu. Karafa a olivy jsou v tradiční náboženské ikonografii považovány za objekty se symbolickým významem.

• 
  Jan Mikulka, Zátiší s jablky, 2011
• 
  Jan Mikulka, Zátiší ze starožitného pokoje, 2018
• 
  Jan Mikulka, Zátiší s granátovým jablkem, 2017
• 
  Jan Mikulka, Zátiší s granátovým jablkem a sloníkem, 2018

Specifickým druhem zátiší je florální malba, která se jako samostatný žánr objevuje od 16. století a má vrchol ve století sedmnáctém. Dvě Mikulkova Zátiší s liliemi (2015, 2016) jsou především ukázkou mistrovské realistické malby. S tradiční náboženskou symbolikou lilií, které od středověku poukazují na neposkvrněné početí Panny Marie, patrně nemají nic společného. Malíř si pohrává s průsvity a zrcadlením okolí ve skleněné váze a odkazuje tak spíše na inspiraci van Eyckovou Svatbou manželů Arnolfiniových a vyzdvihuje smyslovou přítomnost prostřednictvím absence.[22]

• 
  Jan Mikulka, Lilie, 2017
• 
  Jan Mikulka, Lilie 2, 2018

Pro nejnovější Mikulkovu tvorbu je charakteristický posun od dřívější neuchopitelnosti a neproniknutelnosti směrem k jasnějšímu výrazu prostřednictvím přímočarého realismu. To se týká především jeho obrazů, v nichž se pokouší téměř fotografickým způsobem zachytit a zmrazit pohyb lidské figury (Šipka, 2014, triptych Baletka, 2018–2019). Jeho realistický přístup k malbě není ničím více ani méně, než hledáním skutečného, tvůrčí jednoty mezi myslí a vhledy zprostředkovanými aktivním vnímáním.[23]

• Mark Gisbourne, Dominique Nahas, Tomáš Zapletal, Yigal Ozeri, Jan Mikulka, In Pursuit of the Real, Cermak Eisenkraft Gallery, Praha 2019
• Barbora Kundračíková (ed.), Fascinace skutečností – hyperrealismus v české malbě, Museum umění Olomouc 2017, ISBN 9788088103219
• Alena Benešová, Jiří Pátek, Element F.: Fotografie a umění ve druhé polovině 20. století, Moravská galerie v Brně 2012, ISBN 978-80-7027-256-5
• Milan Knížák, Tomáš Vlček, 909: Umění přelomu tisíciletí ze sbírek Národní galerie v Praze 1990–2009 / Art from the Turn of the Millennium in the National Gallery in Prague Collections 1990–2009, Praha 2009
• Zdeněk Beran, Pavel Holas, Jan Kříž, Defenestrace: Výstava absolventů a studetů AVU ateliéru prof. Zdeňka Berana, Novoměstská radnice, Dobel s.r.o. Praha 2008
• Zdeněk Beran, Diplomanti AVU 2006, 42 s., Akademie výtvarných umění, Praha 2006, ISBN 80-239-7170-0
• Ivan Hartmann (ed.), International Biennale of Contemporary Art / Mezinárodní bienále současného umění 2005: A Second Sight / Druhý pohled, 828 s., Národní galerie v Praze 2005, ISBN 80-7035-301-5
• Vlastimil Tetiva, Ateliery AVU: Malířská škola profesora Zdeňka Berana, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou 2001, ISBN 80-85857-51-0
• Helena Hrdličková a kol., Portrét roku 2000 / The Portrait of the Year, Galerie Klatovy / Klenová, 2000, ISBN 80-85628-56-2

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Mikulka na Wikimedia Commons
• Jan Mikulka, vlastní webové stránky Archivováno 1. 7. 2016 na Wayback Machine
• Royal Society of Portrait Painters: JAN MIKULKA ‘SELF PORTRAIT
• Celosvětová databáze hyperrealismu - seznam umělců, výstav, kritik a teoretických textů
• Jan Mikulka v informačním systému abART
• Arthouse Hejtmánek: Jan Mikulka
• Feigl Gallery: Jan Mikulka