James Bidgood

Bidgood se narodil v Madisonu ve Wisconsinu 28. března 1933.[1] V roce 1951 se odstěhoval do New Yorku.[2] Jeho umělecká tvorba zahrnovala řadu médií a disciplín, včetně hudby, scénického designu a drag performance. Jeho zájmy ho časem přivedly k fotografii a filmu a právě pro tuto práci je nejznámější. Jeho fotografie jsou velmi dobře rozpoznatelné a vyznačují se estetikou vysoké fantazie. Jeho dílo, které bylo inspirováno raným zájmem o Florenze Ziegfelda, Folies Bergère a George Quaintance, zase posloužilo jako důležitá inspirace pro řadu umělců včetně Pierra et Gillese nebo Davida LaChapelle. Koncem 50. let navštěvoval Bidgood Parsons The New School for Design.[1]

Bidgood uvedl film Pink Narcissus (Růžový narcis) v roce 1971 po natáčení ve svém malém bytě v letech 1963 až 1970. Film je fantazií bez dialogů soustředěnou kolem mladého a často nahého muže. Natáčení filmu trvalo sedm let a Bidgood postavil všechny kulisy ve svém malém bytě a kde také celý snímek natočil.[3] Později své jméno z filmu odstranil, protože měl pocit, že editoři změnili jeho původní vizi. V důsledku toho film nesl slovo „Anonymní“ pro zásluhy režiséra a byl po mnoho let nesprávně připisován jiným režisérům, jako byl Andy Warhol.[2] Teprve v roce 1998 se spisovatel Bruce Benderson rozhodl najít tvůrce Růžového narcisu a erotických fotografií, které Bidgood také anonymně zveřejnil v 60. letech. Nakonec objevil Bidgooda žijícího na 14. ulici na Manhattanu.[2] Prostřednictvím přítele agenta zařídil Benderson poprvé vydání Bidgoodových výstupů pod svým jménem a také napsal první kompletní monografii o Bidgoodovi, která vyšla v nakladatelství Taschen. Bidgoodův film Růžový narcis byl znovu uveden v roce 2003 společností Strand Releasing.[4]

Bidgoodovo dílo se vyznačuje velkou závislostí na invenci. Jeho fotografie představují propracované kulisy postavené z materiálů divadla, módy, designu a výtvarného umění.

Mnoho současných témat se nachází i v nejranějších Bidgoodových dílech. Tábor, identita, erotika, touha, marginalita a výkon, to vše výrazně figuruje v jeho portrétech aktů mužů. Zdá se, že Bidgood odkazuje na divadlo a performance, jeho techniky, pracovní postupy a mistrovské použití iluzionistické barvy naznačují jak zralé pochopení jeho vlivů a cílů, tak důležitý kontrast k uměleckým směrům doby, kdy dílo poprvé vzniklo. V roce 1999 vydalo nakladatelství Taschen o jeho díle monografii včetně životopisných snímků a fotografií z jeho filmu. V roce 2005 byl Bidgood oceněn grantem Creative Capital, který umožnil návrat k umělecké fotografii po téměř 40leté přestávce. Mezi jeho pozdější projekty patří práce pro Christiana Louboutina a časopis Out. V roce 2008 nakladatelství Taschen zahrnulo rozhovor s Bidgoodem do své publikace The Big Penis Book a v roce 2009 vydalo monografii. Nejnovější práce Bidgooda byla uvedena v Out v únoru 2009. Bidgood byl zastoupen ClampArt v New Yorku, stejně jako Larry Collins Fine Art v Provincetown, Massachusetts.

Bidgood zemřel na komplikace po onemocnění Covid-19 v nemocnici v Manhattanu 31. ledna 2022 ve věku 88 let.[2][4]

Mezi výstavní počiny Jamese Bidgooda patří skupinové výstavy v powerHouse, New York City (2007); Exit Art, New York City (2005); Fundacio Foto Colectiania, Barcelona (2003); a Nikolai Fine Art, New York City (2000). Měl samostatné výstavy v ClampArt, New York City (2007); Larry Collins Fine Art, Provincetown, Massachusetts (2007); Galerie Martyho Walkera, Dallas, Texas (2006); Galeria Espacio Minimo, Madrid, Španělsko (2002); Galeria Maraeini, Bologna, Itálie (2001); a Paul Morris Gallery, New York City (2001).