Jakovlev Jak-9

Na letadle Jak-9 se kladně projevila změna konstrukce s využitím deficitních hliníkových slitin. Konstrukce draku vycházející z Jaku-7 byla lehčí, což se projevilo na zvýšení užitečného nákladu (zejména zvýšením zásoby paliva). První prototypy vzlétly v roce 1942, poté byla ihned zahájena sériová výroba a v zimě se stroje zapojily do bojové činnosti. Na přelomu let 1942 a 1943 byla stíhačka dále zdokonalena. Byl instalován nový protitankový kanón 11-P-37 ráže 37 mm, což si vyžádalo posunutí kabiny Jaku-9 o 0,4 m dozadu. Později se montovaly i zbraně jiné ráže, například dvacetimilimetrový kanón MPŠ-20, třiadvacetimilimetrový MP-23-VV či jen velkorážový kulomet UBS. Montáží protitankových kanónů s protipancéřovým střelivem vznikly varianty pod označením Jak-9T. U typu Jak-9K byl experimentálně zabudován kanón ráže 57 mm. Naopak v roce 1944 byl do stíhačky instalován protitankový kanón ráže 45 mm. Mezi četnými verzemi byly i stíhací bombardéry Jak-9L a Jak-9B, vyzbrojený jen kulomety, přičemž do trupu byla umístěna pumovnice, v níž mohlo být zavěšeno až 400 kg pum (maximálně buď čtyři 100kg pumy FAB-100, nebo až 128 kusů kumulativních PT pumiček PTAB).[2]

Letuschopná replika stroje Jak-9U

Stíhací letadla Jak-9 poprvé zasáhla do vzdušných soubojů na stalingradskou frontou v zimě 1942/43.[3] Pro Němce se tento stroj stal velice nepříjemným překvapením. Jaky-9 ve výškách do 4000 m převyšovaly německý Messerschmitt Bf 109G-2 v rychlosti a měly lepší stoupavost-výšky 5000 m dosáhly o 14 sekund dříve.[3] Od 6000 m výše byly sovětské stroje sice o 40 až 60 km/h pomalejší, avšak boje na sovětské frontě se vedly v podstatně nižších hladinách, kde se mohla převaha Jaků 9 uplatnit lépe.[1] Typ Jak-9 byl velmi všestranný, používal se jako stíhací, dálkový stíhací a přepadový letoun, ve verzi Jak-9B sloužil dokonce i jako stíhací bombardér, který se užíval pro boj s tanky. V červenci roku 1943 zařadil do své výzbroje 12. gardový stíhací pluk protivzdušné obrany Moskvy výškovou stíhací variantu Jak-9PD. Celková produkce pěti kusů byla vyvinuta z prototypu I-28, který poháněl motor Klimov VK-105PD s dvoustupňovým kompresorem. V roce 1944 byl uveden typ Jak-9DD, s palivovými nádržemi zvětšenými na 850 litrů, což dovolilo podnikat doprovodné lety dlouhé 2000 až 2200 km.[1] Toho bylo využíváno např. při doprovodu amerických dálkových bombardovacích letadel B-17 a B-24, která si při mezipřistání doplňovala palivo na základně vybudované u Poltavy na Ukrajině. Použití Jaků 9 však druhou světovou válkou ještě neskončilo, tento typ se zúčastnil ještě bojů v korejské válce.[4]

Silueta Jaku-9T v porovnání s dřívější variantou

Jakovlev Jak-9 byl jednomístný jednomotorový stíhací dolnoplošník smíšené konstrukce, vybavený záďovým zatahovacím podvozkem.

Technická data typu Jak-9M

Jakovlev Jak-9P

• Rozpětí: 9,74 m
• Délka: 8,50 m
• Nosná plocha: 17,15 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2428 kg
• Vzletová hmotnost: 3095 kg
• Maximální rychlost —
  • u země: 518 km/h
  • ve výšce 3750 m: 573 km/h
• Praktický dostup: 9400 m
• Čas výstupu do výšky 5000 m: 6,1 minuty
• Dolet: 950 km
• Pohonná jednotka: motor Klimov VK-105PF
• Maximální bojový výkon: 1260 k (927 kW)
• Výzbroj: kanón ŠVAK ráže 20 mm střílející osou vrtule a jeden synchronizovaný kulomet UBS ráže 12,7 mm nad motorem, asymetricky umístěný na levé straně

Technická data typu Jak-9U

Jakovlev Jak-9UM

• Rozpětí: 9,74 m
• Délka: 8,55 m
• Výška: 3,20 m
• Nosná plocha: 17,15 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2512 kg
• Vzletová hmotnost: 3204 kg
• Maximální rychlost —
  • u země: 575 km/h
  • ve výšce 5000 m: 672 km/h
• Praktický dostup: 10 650 m
• Čas výstupu do výšky 5000 m: 5 minut
• Dolet: 675 km
• Pohonná jednotka: motor Klimov VK-107A
• Výzbroj: jeden kanón ráže 20 mm střílející osou vrtule a dva synchronizované kulomety ráže 12,7 mm nad motorem