Jaderná elektrárna Belene

Na začátku 70. let státy Rumunsko a Bulharsko plánovaly postavit společnou vodní elektrárnu na Dunaji u Belene. Bulharsko však ztratilo zájem o společný projekt poté, co se jaderná elektrárna u Belene vycházela ziskověji. Stejné rozhodnutí bylo učiněno pro projekt v Cernavodă.[1]

V letech 1983-1985 byly první dva bloky objednány u Atomenergoexportu a do roku 1987 byl vypracován technický návrh bloků o výkonu 1000 MW.[1]

Výstavba hlavních objektů započala 1. ledna 1987 a původně zde měly stát čtyři sovětské tlakovodní reaktory VVER 1000/320, každý o výkonu 1000 MW. Jednalo se o jeden z hlavních projektů tehdejšího RVHP.

Tlaková nádoba prvního reaktoru byla vyrobena v ČSSR závodem Škoda Plzeň. Přepravena do Belene byla kombinovaným způsobem přepravy (železnice, silnice, lodní doprava) v létě 1989.[2]

Výstavba elektrárny byla však v roce 1991 zastavena z ekonomických důvodů a po protestech proti elektrárně. V letech 1994 bylo zvažováno koupit vybavení z Ruska, kde byla výstavba identických reaktorů také zrušena, ale to se nikdy nestalo a nakonec byl projekt obnoven až v roce 2003.[1]

V roce 2008 byla provedena demolice dosavadních budov a v roce 2010 bylo veškeré vybavení včetně první tlakové nádoby převezeno do 4. bloku ruské jaderné elektrárny Kalinin, kde bylo využito při stavbě 4. bloku spuštěného v roce 2011.[1]

• Varianta AES-88 byla hlavní nabídkou skupiny s konstrukcí jednoho z VVER 1000/320 a jednoho VVER 1000/466B. Konstrukce reaktoru 2. bloku nabízí trojitý redundantní bezpečnostní systém a svým kontejnmentem je velmi podobná konstrukci VVER-1000/320. Konstrukce však obsahuje lapač jádra (core catcher), který v případě roztavení aktivní zóny zachytí obsah jádra po jeho úniku z tlakové nádoby reaktoru. Kromě toho obsahuje několik redundantních zařízení pasivní bezpečnosti. Nabídka zahrnovala dodávku jak turbín, tak generátorů. Pro 1. blok přicházela v úvahu turbína typu K-1100-60 / 1500-2M v kombinaci s generátorem typu TWW-1000 / 4UZ. Pro 2. blok opět konvenční turbína typu K-1000-60 / 300 se stejným generátorem. Elektrický výkon každého bloku by pak byl 1040,5 MW hrubý a 1001,6 MW čistý. Životnost prvního bloku by byla kolem 40 let, druhého 60 let. Stávající konstrukce a zařízení přitom mohly být nadále plně a rychleji využívány než ostatní varianty. Do 5,5 roku by měl první blok být druhý v rozmezí 6,5 % let. Byly by však postaveny dva různé typy reaktorů, které by kombinovaly mnoho nových technologií se starými.
• Tyto AES-88 alternativy byly nabídnuty kromě hlavní nabídky a obsahují dvě možnosti:
  • A87: Konstrukce obou bloků jako VVER 1000/466B, ale bez dodávky turbín a generátorů, které však lze volitelně integrovat do nabídky.
  • N87: Zahrnuje pouze jadernou část zařízení. Zde je nabízena pouze konstrukce jaderné části v systému AES-88.

VVER-1000/392 jako AES-92

• Varianta AES-92 byla sekundární nabídkou a zajišťovala novou výstavbu elektrárny se dvěma reaktory typu VVER 1000/466B. Na rozdíl od AES-88 má konstrukce čtyřnásobně redundantní bezpečnostní systémy a dvojitou izolaci. Pro každý blok jsou k dispozici také pasivní bezpečnostní zařízení a lapač jádra. Součástí nabídky byla i dodávka turbín K-1000-60 / 3000 s generátory TWW-1000-2UZ. Oba bloky by představovaly nejvýkonnější varianty, které byly nabízeny s hrubým výkonem 1049,7 MW a čistým 1011 MW. Životnost obou bloků by byla 60 let. Doba výstavby by však byla relativně dlouhá 6,5 roku pro blok 1 a 7,5 roku pro blok 2. To byl však jediný posuzovaný nedostatek nabídky.[1]

Vertikální řez reaktorovou nádobou VVER-1000, kterou jsou vybaveny například oba dva Temelínské reaktory. Pozice: 1) Pohony řídících tyčí 2) Vrchní část reaktoru 3,4) Vstupní a výstupní nátrubky 5) Šachta reaktoru 6,7) Oblast aktivní zóny

Škoda nabízela celkem dvě varianty, obě založené na dvou VVER 1000/320-CS provozovaných v lokalitě Temelín:

• Varianta Škoda E počítala s výstavbou dvou reaktorů a co nejefektivnějším využitím stávajících konstrukcí. Turbíny by měly být typu MTD80 1000 MW / 3000 a měly by být provozovány v kombinaci s generátorem typu H682 972/2-HV. Alternativně bylo navrženo použití turbíny z bývalého sovětského projektu, která již byla vyrobena, přičemž pro 2. blok musí být použita turbína Škoda, protože turbína pro druhý blok nestihla být vyrobena. S hrubým výkonem 1035,8 MW a čistým 985,8 MW je tato nabídka nejméně výhodná, navíc životnost je v tomto případě pouze 40 let na blok. (pokud nezapočítáme možnost rozšíření na 60 let a nutnost v budoucnu požádat o licenci) V případě pasivních bezpečnostních systémů je konstrukce zcela mimo požadavky výběrové řízení, protože VVER 1000/320 nemá žádné další pasivní systémy kromě aktivních systémů.
• Varianta Škoda G poskytuje stejnou nabídku jako Škoda E. Liší se pouze konstrukcí systému. Škoda G zajišťovala demolici stávajících konstrukcí a jejich kompletní přestavba od základů. Doba výstavby prvního bloku by se pohybovala kolem 7,5 roku, bloku 2 celkem osm let a jedenáct měsíců. Technické parametry jsou stejné jako u Škody E.[1]

Rozhodující bylo odkoupení starých komponent Ruskem, což znamenalo vyřazení Škody z výběrového řízení, jelikož její nabídky byly na těchto komponentech závislé. Vybrána proto byla varianta zahrnující konstrukci bloků konstrukčního typu 466B (AES-92).[1]

Na konci listopadu 2010 bylo oznámeno, že projekt se rychle rozvíjí; strany se dohodly na nákladech na stavební zakázku ve výši 6,4 miliardy EUR.

Projekt byl nakonec zrušen poté, co Bulharsko odmítalo zaplatit částku, kterou Rosatom požadoval.[3][1]

V tomto článku je použit text článku Kernkraftwerk Belene na Nucleopedii.

• Přeprava tlakové nádoby reaktoru VVER 1000 do Belene
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Belene na Wikimedia Commons