Iura novit curia

Iura novit curia (lat., česky „soud zná právo“) je právní zásada, známá už z římského práva, která znamená, že soud neprovádí dokazování v otázkách právních, ale pouze skutkových. Soud je povolán k tomu, aby právo vykládal, a proto musí při svém rozhodování vždy věc právně zhodnotit sám.

V českém právu se daná zásada projevuje v ustanovení § 121 občanského soudního řádu: „Není třeba dokazovat … právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.“ Ačkoli text zákona mluví jen o právních předpisech publikovaných ve Sbírce zákonů (tedy ústavních zákonech, zákonech, zákonných opatřeních Senátu, nařízeních vlády a vyhláškách), nedokazují se ani uveřejněné vyhlášky nebo nařízení obcí a krajů, stejně jako předpisy zveřejňované v Úředním věstníku EU.[1] Podle judikatury se kromě českého právního řádu nedokazuje ani cizozemské právo.[2]

Reference
  1. HROMADA, Miroslav; SVOBODA, Karel, a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-506-0. S. 438.
  2. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, [cit. 2015-02-26]. Dostupné online.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.