Italský vodní pes

Čistě bílý jedinec

Romaňský vodní pes byl vyšlechtěn v Itálii již v dávných dobách, dokonce je považován za nejstarší vodní psí plemeno.[1] První zmínky o něm nacházíme roku 1360 na fresce v Itálii.[2] Původní typ italského vodního psa byl vyšlechtěn pro ryze vodní práce, nejčastěji se jednalo o přinášení zastřelených kachen nebo jiných vodních ptáků z vody.[2] Po krátké době se ale v Itálii začalo rozvíjet zemědělství a veškeré vodní plochy byly předělávány na pole.[2] Před vyhynutím italského vodního psa jej zachránila jedna speciální vlastnost: dokázal vyhledávat lanýže.[2] To vedlo k masovému nárůstu populace těchto psů. Od té doby se populaci plemene poměrně dařilo a úpadek nezažívalo ani za světových válek.

Italský vodní pes je středně velké psí plemeno menšího středního rámce s vyváženými proporcemi a spíše těžkou stavbou těla. Srst, která pokrývá celé tělo, je hustá, kudrnatá a svojí strukturou připomíná vlnu. Srst chrání přes vodou a chladem podsada a pesíky. Péče o ni není náročná, stačí ji jednou ročně ostříhat. Zbarvení může být čistě bílé, bílé s oranžovými nebo hnědými znaky, hnědý bělouš, čistě hnědá nebo oranžová. Povolená je i hnědá maska na obličeji. Kohoutková výška psů je 43 – 48 cm, u fen je to 41 – 46 cm. Hmotnost se pohybuje od 11 kg do 16 kg.

Hlava je poměrně lehká, ale při pohledu seshora mohutná. Mozkovna široká, klenutá, její poměr vůči čenichu je 2:1. Stop je nevýrazný, už kvůli srsti. Uši jsou středně velké, trojúhelníkovité, se zaoblenými konci. V klidu jsou svěšené podle hlavy, když je pes pozorný, jsou mírně nadzvednuté. Oči jsou spíše větší, kulaté. Barva duhovky může být okrová, oříšková až tmavě hnědá, to záleží na barvě srsti. Výraz je energický a bystrý. Nosní houba velká, široce otevřená a bývá masové nebo černé barvy, opět v závislosti na zbarvení srsti. Pysky přiléhavé, skus nůžkový nebo klešťový. Toleruje se i lehký předkus. Krk je silný, svalnatý, suchý, bez laloku. Hřbet přiměřeně dlouhý, spíše úzký a s dobře klenutými žebry. Na něj je harmonicky nasazený středně dlouhý ocas. Ten bývá nošen nad hřbetní linií. Nohy velmi dlouhé, svalnaté a štíhlé, stavěné tak, aby se pes dobře pohyboval i v bahně.[3]

Romaňský vodní pes je pracovitý, inteligentní plemeno s vytříbenými smysly, především dobrým zrakem a čichem. Vůči majiteli nebo rodině jsou velmi loajální a oddaní, což z nich činí dobré společníky. Snadno se cvičí a většinou nemají problém vycházet s jinými zvířaty nebo psy, pokud jsou ve štěněcím věku socializovaní. Jsou to velmi energičtí psi, kteří potřebují hodně zaměstnat a bez výcviku mohou svůj mozek využívat i k vymýšlení neplech. Důležité je i to, že velmi rádi hrabou. Někteří majitelé dokonce svým psům vybudují speciální pískoviště, kde psi hrabou, pokud na to zrovna mají chuť. Mají vyvinutý lovecký pud a neunikne jim jediná příležitost pronásledovat utíkající divoké zvíře nebo se jít pustit po jeho stopě. Mnohem větším lákadlem pro ně ale je voda nebo aportování z ní. Nejedná se o příliš dobré hlídače, naopak, vůči cizím jsou přátelští a milí. Nikdy se první nepustí do boje a většinou se jen brání. Na druhou stranu, tito psi ani neštěkají, pokud to skutečně není nutné. V současnosti se italští vodní psi cvičí stále pro vyhledávání lanýžů, ale také jako aktivní společníci.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lagotto Romagnolo na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Italský vodní pes na Wikimedia Commons