Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel!

Film je autorským zfilmováním divadelní hry Emila Braginského a Eldara Rjazanova s názvem „Ironie osudu aneb Jednou o silvestrovské noci“ (z toho právě byla převzata druhá část názvu filmu. Tato divadelní hra, která byla napsána v roce 1969 a hned od uvedení filmu byla úspěšně inscenována v několika divadlech po celém Sovětském svazu. Tato divadelní hra má stejný námět.

Na podzim roku 1975, těsně před oficiální televizní premiérou, zhlédli film televizní diváci v Gruzii v rámci programu Sovětského festivalu televizních filmů (který se odehrával v Tbilisi), na němž film obsadil první místo. Od „Ironie osudu“ započalo ve tvorbě Rjazanova období filmů, v nichž je propojena komičnost a vážnost, což má blíže k melodramatu a dokonce k tragikomedii. (Podle názoru režiséra je předchůdcem tohoto období film „Pozor na auto“.

Film začíná satirickým animovaným úvodem o vytvoření a rozšíření typových architektonických projektů, jež v zemi vytvořily stejnorodou zástavbu v různých městech (tvůrce animace – Vitalij Peskov). Moskva, nová výstavba. Nenapravitelný 36letý starý mládenec a chirurg Jevgenij Michajlovič Lukašin plánuje oslavit Nový rok se svou nevěstou Galjou v bytě, jenž nedávno dostali na adrese: 3. ulice Stavbařů, dům č. 25, byt 12. Jevgenij se chystá o novoroční noci požádat Galju o ruku a povídá ji o tom, že už žádal o ruku jednu ženu, ale potom si to náhle rozmyslel a utekl do Leningradu. Galja se chystala odejít, aby se večer mohla znovu vrátit k Lukašinovi a oslavit s ním Nový rok. Na důkaz svých vážných úmyslů Žeňa Lukašin dává Galje klíče od nového bytu.

Před oslavou Nového roku Žeňa a jeho přátelé Pavlik, Saša a Míša odjíždí, již podle jejich staré tradice, do sauny. Tam se pořádně opíjejí a poté jedou na letiště vyprovodit Pavlika, který musí letět za sovu manželkou do Leningradu. Letadlem však opilý Saša a Míša nechtěně posílají polo spícího Žeňu. Probouzí se až na Leningradském letišti, volá si taxi a řidiči diktuje svou moskevskou adresu, na níž se v Leningradě nachází přesně takový typový dům jako v Moskvě. Žeňa jde po schodech do bytu, jenž považuje za svůj a odemyká typový zámek klíčem od svého moskevského bytu. V bytě s typovým sovětským nábytkem je stejný nepořádek po nastěhování, jako i v jeho opravdovém bytě, takže bez jakéhokoli podezření. Žeňa vysílený po dlouhém dni a alkoholu usíná. Po chvíli se do bytu vrací učitelka ruského jazyka a literatury Naděžda Vasiljevna Ševeljova, která v tomto bytě žije a chystá se oslavit Nový rok se svým ženichem Ippolitem Georgijevičem. Se zděšením nachází u sebe doma spícího cizího člověka, a tak se ho snaží vzbudit a vyhnat, než přijde Ippolit.

Žeňa se všemožně brání. Z jeho úhlu pohledu vtrhla do jeho bytu cizí žena a z nejasné příčiny ho vyhání pryč. V důsledku zmateného vysvětlování a vzájemného ukázání si pasů vychází pravda najevo: Galja čeká Žeňu v Moskvě a on se nachází v Leningradě, kam již předtím utekl od bývalé nevěsty. V tom přichází Ippolit, který Nadě ztropí scénu a Žeňa odchází. Avšak brzy zjišťuje, že nemá peníze na lístek do Moskvy, a proto se vrací, aby si půjčil. Naďa souhlasí, že mu pomůže. V Ippolitovi to vyvolává další výbuch žárlivosti a naštvaně odchází. Žeňa se neúspěšně snaží Ippolita dohnat. Naďa již vystřízlivělému Žeňovi dovoluje zůstat, aby se mohl dovolat Galje a vysvětlit jí co se stalo, ale když se konečně dovolá své milované zjišťuje, že ho nechce ani slyšet. Hrdinové se nuceně nachází v jednom pokoji a postupně k sobě začínají pociťovat vzájemné sympatie. Poté znova přichází Ippolit. Kvůli tomu, že je Žeňa stále ještě v bytě, jde situace do tuhého. Naděžda je vyhání z domu oba. Jelikož si Žeňa zapomněl brašnu se saunovou metličkou, tak se znova vrací a Naďa mu sama nabízí, aby zůstal. Poté přichází již opilý Ippolit. Během toho, co zpívá, pije a sprchuje se přímo v oblečení, vysvětluje oběma, jak těžké je během tak krátké doby zničit staré a vytvořit nové. Poté odchází nadobro.

Naďa otřesená Ippolitovými slovy usoudí, že s Žeňou to nemá budoucnost, a to co se stalo, byla pouze hra. Žeňa odlétá zpět do Moskvy s fotografií Nadi, kterou ji předtím vzal. Avšak Naďa zjišťuje, že Žeňa opět zapomněl brašnu s metličkou a pochopila, že je to osud, a ještě ten den přilétá do Moskvy, aby navždy zůstala se svým milovaným.

• Andrej Mjagkov – Jevgenij Michajlovič Lukašin, chirurg (zpěv – Sergej Nikitin)
• Barbara Brylská – Naděžda Vasiljevna Ševeljova, učitelka ruského jazyka a literatury (dabing – Valentina Talyzina, zpěv – Alla Pugačova)
• Jurij Jakovlev – Ippolit Georgijevič, ženich Nadi
• Ljubov Dobržanskaja – Marina Dmitrijevna Lukašina, matka Ženi
• Olga Naumenko – Galja, nevěsta Ženi
• Lija Achedžakova – Táňa, přítelkyně a kolegyně Nadi
• Valentina Talyzina – Valja, přítelkyně a kolegyně Nadi
• Alexandr Širvindt – Pavlik, blízký přítel Ženi/ hlas vypravěče na začátku filmu
• Georgij Burkov – Miška, přítel Ženi
• Alexandr Beljavskij – Saša, přítel Ženi
• Ljubov Sokolova – Olga Nikolajevna Ševeljova, matka Nadi
• Gotlib Roninson – pasažér z Krasnojarska, který čeká na přistání letadla

• Autoři scénáře: Emil Braginskij, Eldar Rjazanov
• Režisér: Eldar Rjazanov
• Kameraman: Vladimir Nachabcev
• Architekt: Alexandr Borisov
• Zvuk: Jurij Rabinovič
• Hudba: Mikael Tariverdiev
• Animace na začátku filmu: Vitalij Peskov
• Producent: Lazar Milkis

Jako typový dům s adresou 3. ulice Stavitelů 25 byly ve filmu použity dva panelové domy stojící v moskevské čtvrti Troparjovo-Nikulino na adrese Vernadskova třída 113 (dům Nadi Ševeljove) a Vernadskova třída 125 (dům Ženi Lukašina). Ve skutečnosti byly tyto prototypy typového domu postaveny podle experimentálního projektu, který byl realizován ve třech budovách na téže třídě. V roce 2003 byly na stěnách domů hlavních hrdinů (Ženi a Nadi) umístěny dvě pamětní desky, z nichž jedna byla odcizena. 29. prosince roku 2007 byly pamětní desky obnoveny a opět slavnostně odkryty za účasti Eldara Rjazanova.

• 1976 – Ocenění filmu v anketě časopisu „Sovětskij ekran“ («Советский экран») jako nejlepší film roku.
• 1976 – Ocenění Andreje Mjagkova v anketě časopisu „Sovětskij ekran“ («Советский экран») jako nejlepší sovětský herec.
• 1976 – Alle Pugačove byla věnována výběrová část Celosvazového televizního festivalu „Pěsňa-76“ («Песня-76»), která byla odvysílána v září roku 1976. Na festivale Alla Pugačova zazpívala 4 písně z filmu Ironie osudu (Na Tichoreckou, Líbí se mi, Po mé ulici, U zrcadla).
• 1977 – Státní ocenění SSSR. Oceněné osoby:

• režisér Eldar Rjazanov;
• herci hlavních rolí Andrej Mjagkov a Barbara Brylska;
• hudební skladatel Mikael Tariverdijev;
• kamera Vladimir Nachabcev;
• autor scénáře Emil Braginskij.

• Polskou herečku Barbaru Brylskou alternovala ve filmu Valentina Talyzina, která není uvedena v titulkách. Talyzina se pokusila získat roli Nadi, ale neuspěla. Ve filmu si zahrála Valju, Nadinu kamarádku.
• Alla Pugačova a Sergej Nikitin, kteří nazpívali písně hlavních hrdinů, také nejsou uvedeni v titulkách.
• Kromě známého originálu filmu existuje ještě jedna sestříhaná verze, která je občas také vysílána. Druhá verze je na rozdíl od originálu kratší. V této verzi je během telefonního rozhovoru Nadi s Galjou přidaná otázka, která v originále nezazní. Naďa říká: „Už odešel na letiště.“ Galja se po zaznění věty dotazuje: „A vy jste kdo?“ Naďa odpovídá: „Náhodná známá.“

• Titulky v úvodu filmu obsahují chybu: ve slově „исключительно“ (obzvlášť) chybí písmeno L. (Celá fráze: «Совершенно нетипичная история, которая могла произойти только и искючительно в новогоднюю ночь» – Naprosto netypický příběh, který se mohl odehrát pouze a obzvlášť během novoročního večera.)
• Moskevská 3. ulice Stavitelů byla v roce 1963 přejmenována na ulici Marii Uljanove. Na domě 25, který je postaven ve stylu ruských chruščovek (čtyřposchoďových panelových domů) byla umístěna deska o filmu ve tvaru brašny s věnečkem. Panelový dům byl v roce 2015 zbořen, ale tehdejší obyvatelé desku zachránili. V Leningradu 3. ulice Stavitelů nikdy nebyla. Mezi roky 1955 – 1962 však existovaly najednou dvě ulice Stavitelů. Jedna se nacházela v průmyslové zóně Krasnogvardějské oblasti, nyní se tato ulice jmenuje Boksitogorskaja; druhá byla v Kirovské oblasti, nyní je přejmenována na ulici Marinesko.
• Na začátku filmu Žeňa i Galja během rozhovoru několikrát zmiňují Katanjana, který je pozval na oslavu Nového roku. V padesátých letech Rjazanov jako kameraman natáčel s Vasilijem Katanjanem dokumentární filmy. Uvedené příjmení zaznívá také v dalších Rjazanových filmech (Zapomenutá melodie pro flétnu, Nádraží pro dva, Privět, duraleji!).
• Do roku 1974 nebylo třeba ukazovat pas při koupi letenek nebo při výstupu z letadla pokud se jednalo o mezinárodní lety. V době odvysílání filmové premiéry už byl ale pas nezbytný.
• V jedné části filmu Naďa odpovídá Lukašinovi, který se snaží uhádnout její věk, že má 34 let. Během natáčení filmu bylo Barbaře Brylske skutečně tolik jako ve filmu. Narodila se v roce 1941.
• V jedné části filmu běží v televizi sovětský film Slaměný klobouk. Na televizní obrazovce je zachycena Ljudmila Gurčenko, která si zahrála v mnohých filmech Eldara Rjazanova. Ve filmu Ironie osudu se pro Gurčenko role nenašla, ale Rjazanov ji roli zprostředkoval tímto originálním způsobem. Společně s Ljudmilou Gurčenko je na obrazovce zachycen také Andrej Mironov, který měl zájem o roli Ženi.
• Eldar Rjazanov si zahrál pro něho charakteristickou vedlejší roli podrážděného pasažéra v letadle, na něhož neustále padá spící Lukašin.

Od roku 1990 ruská kinematografická společnost „Krupnyj plan“ («Крупный план») vydávala film na videokazetách. V letech 1995–1999 vycházel za spolupráce se společností „Videomir“ («Видеомир»). Začátkem roku 2000 byl film znova vydán na VHS společností „Master tejp“ («Мастер Тэйп»).

V roce 2000 byl film digitálně restaurován, očíslován a vydán distributorem Twister na DVD s hudbou Dolby Digital 5.1 (Surround) s ruskými a anglickými titulky, ruským a anglickým menu a doplňujícími filmografiemi a texty písní. V roce 2003 film vydala na DVD také společnost „Krupnyj plan“ («Крупный план») s hudbou Dolby Digital 5.1 (Surround) a 1.0 (Mono) a s ruskými titulky.

• V roce 1981 na XXVI. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu se Leonid Brežněv zmínil o filmu ve svém výročním projevu: Není třeba vysvětlovat, jak důležité je, aby všechno, co nás obklopuje bylo krásné a vkusné. Olympijské objekty a některé obytné moskevské čtvrti jsou oživené skvosty minulé epochy. Nově postavené leningradské architektonické celky, novostavby v Almatě, Vilniusu, Navoi a dalších městech jsou naší chloubou. Všechny městské stavby celkově potřebují více umělecké výraznosti a rozmanitosti, aby nedošlo k podobné situaci, ve které se ocitl hrdina filmu Ironie osudu, jenž se dostal do jiného města a nebyl schopen rozlišit ani dům, ani byt od svého vlastního. (Šum v sále. Potlesk.)

• V roce 2006 vyšel muzikál s názvem První rychlý («Первый скорый») ve kterém si zahráli Jurij Jakovlev a Barbara Brylska.
• V roce 2007 natočil režisér Timur Bekmambetov druhý díl filmu: Ironie osudu II.
• Roku 2013 byl v Indii natočen film Miluji Nový rok («Я люблю Новый год»), jehož děj je identický s Rjazonavým filmem. Hrdinové filmu mají indická jména a místo Moskvy a Leningradu se příběh odehrává v Chicagu a New Yorku. Indičtí producenti mlčí o převzetí nápadu a děje filmu ze sovětské kinematografie. Nicméně soudní řízení o plagiátu zahájeno nebylo.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ирония судьбы, или С лёгким паром! na ruské Wikipedii.