Ego, superego a id

Id, Ego & Superego

Id neboli „ono“ (latinsky to) je podle teorie osobnosti její nejnižší složkou. Podle Freuda je u id všechno založeno na uspokojování slasti a id tento rys našeho nevědomí představuje a zastupuje. Je složkou vrozenou, primární je pro něj dosahování slasti – usilování o nebo vyhledávání toho, co daného člověka uspokojuje: může jít o základní podmínky nezbytné pro přežití (čistý vzduch, teplo, jídlo, voda), intenzivní zážitky (sexuální, adrenalinové, spirituální, zábavné) až po potřeby vlastní lidem coby vyšším společenským bytostem (peníze, touha po uznání, prestiž). Funguje v oblasti podvědomí (nevědomí) a to bez výjimky iracionálně.[1]„Idem v akci“ můžeme označit novorozence.^[zdroj?!]

V moderní psychologii je id názvem pro vášně, pudy, přání, touhy, spontánnost aj. a jeho protivahou je ego. Pokud dojde k nějakému vážnému narušení ve vývoji osobnosti (s krátkodobým i dlouhodobým trváním), následkem může být rozpolcení osobnosti na osobnost, kde převažuje id nebo ego.[1]

Ego a id v lidské psychice částečně splývají.

Pojem ego, neboli „já“, se řídí principem reality a vyrovnává působení složky sociální (superego) a pudové (id), je vědomé i předvědomé, a výsledkem jeho činnosti je naše chování.[2]

V moderní psychologii^[zdroj?] se tímto pojmem označuje nejen ego podle Freuda, ale i složka, kterou vydělil jako superego. Jde o racionální složku, která se řídí principy svědomí, povinností a sociálních jistot. Její protiváhou je stále Id.[2]

Freudovský pojem „ego“ není zcela totožný s obecným významem slova „já“, které je chápáno jako označení lidské jedinečnosti a odlišnosti od ostatních lidí. Též rozpoznání a vnímání osobní identity, vnímané vlastními smysly a pocity.

Superego, neboli „nadjá“, je podle Freuda nejvyšší ze tří složek osobnosti. Řídí se principem dokonalosti: „chce“ být dokonalé z hlediska společnosti a působí vědomě i nevědomě. Vzniká působením výchovy, neboli okolí, které na nás má vliv a snaží se nás civilizovat do standardů společnosti, ve které vyrůstáme. Prahne po ideálech a nutí osobnost snažit se jich dosáhnout. Je naší zažitou vnitřní morálkou, neboli svědomím.[3]

V dnešní moderní psychologii se již pojem superego nepoužívá a nahradilo ho prostě ego^[zdroj?!], které však podle Freuda existuje také a má vlastní význam.