Hyperrealita

V hyperrealitě se kopie stává hodnotnější než reálná věc a to symbolizuje, že se stává důležitějším, než čím skutečně je. Přestože teoretici ukazují na různorodost historického vývoje významu hyperreality, často zdůrazňují explozi nových mediálních technologií, ztrátu materiálního významu předmětů, zvýšenou produkci informací, vzestup kapitalismu a konzumerismu a závislost na bohu a/nebo centralismu v západním myšlení. Některé historické eventuality způsobují tak velké měřítko reprodukce faktů, že simulace reality nahrazují skutečnost a vytváří celek absolutně nezávislý na původní realitě. V návaznosti na pokrok vědy a techniky se současná společnosti pohybuje v subjektivní iluzi finality technologického pokroku. Přehnaným vnímáním tohoto fenoménu, který vede k bezbřehé virtualitě, často i překračující zákonitosti metafyziky, dochází k hyperreálnému pojetí konceptu technologie. Hyperrealita zahrnuje vytvoření symbolu nebo řady signifikantů, které ve skutečnosti reprezentují něco, co neexistuje. Hyperrealitou může být také myšlena „zástupná realita“; jednoduše vzato převezme jedinec vidění reality někoho jiného a přijme ho za své. Podle Umberta Eca je hyperrealita neúspěšné hledání skutečné reality. Přání znát skutečnou realitu se proměňuje ve vytvoření falešné reality, která je konzumně považována za skutečnou.[2] [3]

Hyperrealita je významným paradigmatem pro interpretaci současných podmínek ve společnosti. Konzumerismus by se pro svou závislost na značkových produktech mohl jevit jako faktor přispívající k tvorbě hyperreálného prostředí. Hyperrealita má na svědomí oproštění myslí jedinců od původních emocí a jejich následnou simulaci. Přestože koncept hyperreality není úplně nový, ve svých efektech na populaci je dnes relevantnější než kdy jindy. Největší nebezpečí tkví v přijímání vykonstruovaných a nereálných vzorů z masové kultury, což vede k výměně rolí hrdinů reálného světa za idoly v podobě soudobých celebrit, které své úctě nepřispívají zásluhami, ale vděčí za ni svým PR agenturám.[4]

Jean Baudrillard považuje dopad moderních masmédií za zcela odlišný a daleko hlubší než vliv všech předchozích mediálních technologií. Jelikož nám média svět nejen reflektují, ale stále větší měrou i definují, dochází ke zkreslení vnímání. V minulosti bývala realita a její zobrazení dvěma odlišnými věcmi. Někde například probíhala válka, konaly se volby nebo se udála přírodní katastrofa, média nás o všem informovala – kolik je obětí, kdo byl zvolen či jaké jsou škody. Baudrillard však ve své teorii tvrdí, že v postmoderní společnosti není nadále možné odlišit realitu od jejího zobrazení. Je to podle Baudrillarda z toho důvodu, že většina společnosti se například o válkách dozvídá pouze skrze média, tudíž média (a jejich mediální zobrazení) samotná jsou součástí hyperreality, jelikož realita války je formována a dokonce určována médii. Jsou tedy „reálnější než realita“.

Toto může být jedním z vysvětlení kultu celebrit. Jedinou přijatelnou známkou úspěchu se stává fakt, jestli se daná osoba objevuje v médiích. Těsně před vypuknutím války v Perském zálivu v roce 1991 napsal Baudrillard článek do novin s titulkem „K válce v Zálivu nemůže dojít“. Když byla následně válka vyhlášena a začal krvavý konflikt, zdálo se, že se Baudrillard zmýlil. Po skončení války byl otisknut článek rovněž Baudrillardův, tentokrát nazvaný „Válka v Zálivu se nekonala“. Chtěl tím říct, že tato válka měla zcela jiný charakter, než války v minulosti. Tato válka byla válkou mediální podívané, v níž George Bush a Saddám Husajn spolu s ostatními diváky po celém světě sledovali zpravodajství, aby zjistili, co se skutečně „děje“.

Baudrillard tvrdí, že ve věku, kdy jsou masmédia všudypřítomná, se vytváří nová realita – hyperrealita, která sestává z lidského chování a mediálních obrazů. Svět hyperreality je konstruován „simulakry“ – obrazy, které získávají svůj význam z jiných obrazů, a tudíž nemají žádný základ v „externí realitě“.[5]