Hrad přechodného typu

Hrad přechodného typu je druh hradu budovaný v Čechách ve třináctém století. Jeho stavební podoba vychází z tradice starších hradišť, ale zároveň se v ní objevují prvky vrcholně středověkých hradů.[1] Hrady přechodného typu definoval na základě archeologických výzkumů Tomáš Durdík v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století.

Valové opevnění Hlavačova u Rakovníka
Hlavním objektem v předhradí Angerbachu byla zemnice

České hrady ve 13. století

V první třetině třináctého století tvořila základní mocenskou oporu panovníka síť raně středověkých hradů – hradišť, zatímco vrcholně středověké hrady představovaly nepočetnou skupinu individuálně řešených opevněných objektů. Zakladatelem sítě královských hradů byl zejména král Václav I. a dokončil ji Přemysl Otakar II.[2] Podle Dobroslavy Menclové byly české hrady ve třináctém století stavěny podle zahraničních vzorů, ale novější výzkumy ukázaly, že i přes kontakty se západoevropským stavitelstvím navázala část staveb na českou tradici hradišť.[2]

Základním dispozičním typem královských hradů se staly hrady s obvodovou zástavbou doplněné hrady přechodného typu, ze zahraničí importovanými francouzskými kastely a později také středoevropskými kastely upravenými pro staveniště v pravidelně parcelovaných městech.[2]

Hrady přechodného typu

Hradním typem, který navázal na starší hradiště, byl hrad přechodného typu. Z hradištní tradice převzal valové opevnění tvořené kamennou zdí z nasucho kladených či maltou spojovaných kamenů, která zpevňovala čelní stranu sypaného valu bez vnitřní konstrukce. Korunu valu mohla chránit parapetní zídka nebo lehčí opevnění typu palisády.[3] Na rozdíl od hradišť mohly být hradní stavby zapojeny do obvodového opevnění, a kromě obytné funkce tak plnily také funkci obrannou.[1] Příkladem je palác na Angerbachu postavený z hrázděného zdiva s dřevěnou konstrukcí vyplněnou břidlicí.[4] Mezi další stavby mohly patřit věže (Tachov), zemnice (Angerbach) nebo kaple (Týnec nad Sázavou).[1] Kromě hrázděného zdiva se používaly všechny dobové stavební technologie, tj. zdivo spojované maltou nebo bez malty, kůlové a roubené konstrukce a známé je i využití cihel.[3]

Hrady přechodného typu ve své době představovaly plnohodnotné a v některých případech významné objekty. Patřily ke generaci nejstarších královských hradů a jejich vznik si vynutila potřeba rychlé výstavby opěrných mocenských bodů.[3] Použitý způsob opevnění vyžadoval náročnou údržbu, rychle zastarával, a proto panovník ve druhé polovině třináctého století od stavby hradů přechodného typu ustoupil, ale z uvedené doby pochází šlechtické variace jakými jsou nejspíše Vimberk nebo Budětice.[1]

Existenci hradů přechodného typu odmítl v roce 1982 profesor Lubomír Konečný[5] a v roce 2005 historik Vladislav Razím.[6]

Seznam hradů přechodného typu

Archeologicky zkoumané lokality

Předpokládané lokality

Odkazy

Reference
  1. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. S. 197–198. Dále jen Durdík 2002.
  2. Durdík 2007, s. 233–236
  3. DURDÍK, Tomáš. Hrady přechodného typu v Čechách. Praha: Agentura Pankrác, 2007. 286 s. ISBN 978-80-86781-10-5. S. 229–232. Dále jen Durdík 2007.
  4. Durdík 2002, s. 51
  5. Durdík (2007), s. 231.
  6. RAZÍM, Vladislav. O tzv. hradech přechodného typu. Archeologické rozhledy. 2005, roč. LVII, čís. 2, s. 351–380. Dostupné online. ISSN 0323-1267.

Literatura
  • TOMÁŠ, Durdík. Hrady přechodného typu v Čechách. Praha: Agentura Pankrác, 2007. 286 s. ISBN 978-80-86781-10-5.
  • SMETÁNKA, Zdeněk. Hledání zmizelého věku. Praha: Mladá Fronta, 1987. 336 s. (Kolumbus; sv. 110). Kapitola Je to hradiště, nebo hrad?, s. 111–125.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.