Horské kolo

Kolo přizpůsobené terénu se objevuje již roku 1896, kdy vojáci v Americe {{{2}}} testovali možnost využití kola pro svoje účely.[1] Další inspirací pro horské kolo bylo jistě celé odvětví cyklokrosu, které nachází své počátky v padesátých letech 20. století na předměstí Paříže.^[zdroj?] Zřejmě první název horské kolo (Mountain Bicycle) se objevuje roku 1966, kdy si D. Gwynn z Oregonu (USA) postavil terénní speciál.^[zdroj?]

V České republice panuje názor, že s myšlenkou horského kola přišel na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Gary Fisher v Kalifornii (USA). Gary Fisher je spoluzakladatel první firmy, která horská kola vyrábí sériově, ale firmu s ním založili ještě Charlie Kelley a Tom Ritchey.^[zdroj?] Dne 21. října 1976 se jel v Mount Tamalpais v USA první sjezdový závod horských kol nazvaný Repack. Ten dále zvedl zájem a povědomí o horských kolech.[2]

MTB se skládá z několika segmentů důležitých pro jeho funkčnost.

• rám (nejčastěji hliníkový nebo kompozitový - např. karbon, ale některé značky staví i ocelové)
• řídítka s představcem
• přední vidlice (u většiny MTB odpružená)
• kliky a pedály
• převodníky, přesmykače, pastorky a přehazovačka
• řadicí páčky, řadící lanko, případně se už objevují bezdrátové elektronické převodníky a přehazovačky[3]
• brzdy, brzdové lanko, brzdové páky, brzdové kotouče, kapalinové kotoučové brzdy (jsou nejúčinnější)
• přední a zadní náboj
• kazeta
• řetěz
• přední a zadní kolo (ráfky + výplet), pláště (trendem je bezdušové tubeless řešení)
• sedlovka (užitečná pro jízdu v terénu je teleskopická), sedlo

Základní dělení horských kol je na hardtailová bez zadního odpružení a fullová (full suspention – plně odpružená) tedy celoodpružená. Dále se dělí podle konstrukce do těchto hlavních kategorií:

• cross country (zdvihy odpružení cca 80–110 mm)
• trail /allmountain (zdvihy odpružení cca 120–140 mm)
• enduro (zdvihy odpružení cca 140–170 mm)
• freeride (zdvihy odpružení cca 160–203 mm)
• downhill (zdvihy odpružení cca 190–203 mm)
• dirt-jump / street (zdvihy odpružení cca 0–100 mm)
• trial (zásadně bez odpružení)

Česká republika patří k zemím, kde je velký podíl horských cyklistů vzhledem k celkovému počtu cyklistů. Tento trend vychází z několika historických elementů a není jasné, zda není pouze dočasným jevem, protože je pravděpodobné, že Česká republika bude víc a víc budovat cyklistické stezky sjízdné na všech typech kol.

Mimo jiné díky lesnímu zákonu je možné na kolech téměř neomezeně jezdit po krajině (vyjma chráněných území, kde platí škála omezení). Na rozdíl od Alpských států zde však není většinou terén natolik nepřístupný, aby byla horská cyklistika považována za extrémní sport. Vedle cest primárně zřízených pro zemědělskou aktivitu (polní a lesní cesty) se v České republice běžně jezdí po pěších cestách, a to i v těžším terénu. Díky turistické tradici a dodnes udržovanému značení je krajina protkaná stezkami, které vedle pěších vyhledávají cyklisté na horských kolech.

Tato situace zdaleka není standardem jinde ve světě, kde jsou (kromě specifický oblastí jako hory) pozemky buď soukromé a nepřístupné, nebo chráněné. Zlom tímto směrem zvolilo například Slovensko v roce 2007, kdy byl schválen tamní nový lesní zákon, který zakazuje jízdu mimo lesní cesty, které jsou na Slovensku definovány jako komunikace s minimální šířkou čtyři metry.

Obecným pojmem pro cyklistickou stezku vhodnou pro MTB je trail nebo track, případně nově se rozšiřující singletrack pocházející z anglického jazyka.

Díky rozmachu cyklistiky jako takové, ke kterému došlo v druhé polovině devadesátých let dvacátého století, existuje aktuálně velké množství cyklistických závodů přístupných veřejnosti. Od roku 1996 od letních olympijských her 1996 v Atlantě jsou tyto závody také olympijským sportem.

Závody na horském kole, které jsou v regionu populární, se řadí zejména do kategorií tzv. maratónů (XCM), což je delší varianta cross country (v mezinárodních pravidlech je definována mimo jiné tak, že vítěz potřebuje více než 4 h pro zdolání celé trasy), půlmaratonů a jim délkou podobných závodů. Tato móda není běžná v jiných státech. Za zmínku stojí například Francie, kde se místo maratonů jezdí spíše tzv. enduro, které vyžaduje lepší ovládání kola v technických pasážích. Tato móda má stále vzestupnou tendenci a některé podniky dosahují účasti 3000 závodníků, což již nutí organizátory volit tratě méně terénní. Závodů je již tolik, že existuje několik tzv. seriálů, které buď zajišťují jednotný styl organizace závodů, nebo alespoň bodují účastníky za celou sezónu.