Heuschrecke

Sd.Kfz. 165/1

V roce 1941 navrhla firma Krupp samohybné dělo, Sonderkraftfahrzeug 165/1. Sd.Kfz. 165/1 byl vzhledově podobný Heuschrecke 10, měl otočnou věž (o 70° na každou stranu), ale nebylo možné věž sejmout a použít ji samotnou.

V roce 1941 Krupp vytvořil prototyp vyzbrojený 105 mm lehkým polním dělem leichte Feldhaubitze 18/1 L/28. Toto dělo bylo postaveno na podvozku tanku Panzer IV,ovšem zkráceném o jedno pojezdové kolo.Pás o šířce 40 cm se opíral o tři kladky. Vůz byl poháněn šestiválcovým motorem Maybach HL66P s výkonem 140 kW (180 k). Přestože bylo vozidlo pohyblivé vzniklo pouze 8 exemplářů hlavně k ověření jízdních a bojových vlastností.

Vývoj Heuschrecke začal v roce 1942, když firma Krupp začala s novým typem samohybného děla. V roce 1943 Krupp vyrobil tři prototypy (sériová čísla: 582501 a 582503) které byly pojmenovány jako Heuschrecke 10 nebo Heuschrecke IVb. Heuschrecke měl být nástupcem staršího samohybného děla Wespe, které mělo skončit službu v květnu roku 1944. Dělo Wespe mělo slabší pancéřování a nesnímatelnou věž.

Stroj měl být nasazen v SSSR při pokusu o dobytí Moskvy. Waffenträger měl zastoupit tanky a děla ztracená v Bitvě o Voroněž, ze které maďarské jednotky utekly a zanechaly na místě veškeré své vybavení. Heuschrecke měl být použit k dvěma úkolům – měnit zbraně vozidel (proto Waffenträger) a zastupovat dělostřelectvo – to mu zajistilo rovnocennost s Panzerem IV.

Heuschrecke vyrobený společností Krupp byl vzhledově velice podobný vozu od firmy Alkett/Rheinmetall-Borsig, 105 mm leFH 18/40/2 auf Geschützwagen III/IV, který byl hotov v březnu 1944. Konkurenční model Rheinmetall-Borsig měl celkově lepší technické parametry než Heuschrecke. Přes velmi dobré vlastnosti druhého modelu bylo rozhodnuto aby byl podvozek předělán na Rhinemetall-Borsig z Panzeru IV. Výroba měla začít v říjnu roku 1944, ale podvozek byl poté opět změněn na Geschützwagen IV.

Vývoj Heuschrecke byl ukončen v únoru 1943. Stalo se tak aby mohla pokračovat výroba Panzerů IV. Množství materiálu na výrobu nosičů zbraní bylo tak vysoké, že firmám jako Krupp bylo přikázáno zastavit výrobu a proto většina těchto strojů nikdy neopustila výrobní linku.

Nacistický generální štáb měl za to, že výroba Heuschrecke by zastavila výrobu úspěšného Panzeru IV, který byl potřeba na obranu Třetí říše proti Spojencům. Za druhé světové války byl Heuschrecke viděn jako realizovatelný generálem wehrmachtu Heinzem Guderianem, který si myslel že by tento stroj mohl dodat přizpůsobivější průběh bojů, nakonec ale Guderian souhlasil, že výroba těchto vozů nestojí za přerušení výroby Panzerů IV.

Význačným jevem na Heuschrecke byla odnímatelná věž. Zvedací jeřáb přidělán k podvozku mohl sundat věž a přendat jí do opevnění nebo volně na zem. Přestože věž nemohla střílet když byla přidělaná podvozku, vozidlo bylo velice účinné, protože se počítalo se zasazením věže do bunkru před bitvou. Vůz bez věže pak mohl fungovat jako transportér munice, zásob či osob.

Kanadský Sexton

Heuschrecke měl tělo svařené z oceli, se svislým pancéřováním od 10 mm do 25 mm, toto zajišťovalo dobrou obranyschopnost. Velká úschovna pro munici dělala z Heuschrecke 10 skvělé vozidlo pro zásobování dalších.

Na původním prototypu měl být použit dvanáctiválcový motor Maybach HL90, ale pro masovou výrobu byl vybrán taktéž dvanáctiválec Maybach HL100. Převodovka Heuschrecke poskytovala čtyři převody a zpátečku. První a druhý převod vytvářely stejnou rychlost, ale druhý měl větší točivý moment. Třetí a čtvrtý převod byly rychlejší než předchozí dva.

Heuschrecke vážil 23 tun, méně než sovětské SU-122, vážící 30,9 tun, a kanadský Sexton, který vážil cca 25,8 tun. Americký M7 Priest vážil 22,97 t. Panzer IV byl také těžší o 500 kg než Heuschrecke, přestože Heuschrecke mělo jeho podvozek. Jediné německé samohybné dělo, které vážilo méně než Heuschrecke bylo Wespe (11 tun).