Henrietta Shore

Mezi roky 1900 a 1913 Shore cestovala mezi Torontem, Evropou a New Yorkem. V té době byla zapsána v Newyorské umělecké škole a studovala u Williama Merritta Chase a Roberta Henriho a často trávila polovinu roku v New Yorku. Během této doby ovlivňovala díla Shoreové škola Ash Can School.[2] Tento vliv je vidět například na obrazu Negro Women and Children (1910–1915). V této době si v kanadské umělecké komunitě Shore zasloužila pověst slibné mladé malířky. Přednášela, vystavovala v galeriích v Torontu a na skupinových výstavách v Paříži, Londýně a Liverpoolu.[3]

V roce 1913 se Shore odstěhovala z Toronta do jižní Kalifornie, aby se usadila v Los Angeles a stala se součástí malé, ale vlivné skupiny modernistů West Coast. Rychle se dostavil úspěch, získala stříbrné medaile na Panamsko-kalifornské výstavě v roce 1914 a v roce 1915 v San Diegu.[4] Shore také vystavovala svá díla na výstavách Kalifornského uměleckého klubu, kde získala pozitivní recenze. Recenze publikovaná v roce 1916 ve Fine Arts Journal ji zařadila mezi „modernisty” a deklarovala ji jako jednu z nejlepších umělců skupiny, která studovala s Robertem Henrim. Recenzent její práce komentuje: „Slečna Shoreová spojuje svůj pigment s inteligencí a porozuměním a v její práci se objevuje znalost psychologie, technika i výsledek důkladného uměleckého vzdělání a vzácného uměleckého vnímání. Její výjimečné plátno, nazvané Matka a dítě, je bezpochyby jedním ze skutečných skvostů výstavy."[5] V roce 1916 byla Shore zakládající členkou Společnosti moderního umění v Los Angeles, spolu s dalšími jako: Bert Cressey, Meta Cressey, Helena Dunlapová, Edgar Kellar a Karl Yens.

V roce1919 Shore začala vystavovat s Caroline Bowlesovou, Helenou Dunlapovou, Williamem Cahillem, Edouardem Vsykalem a Luvena Buchanan pod názvem California Progressive Group.[6]

V roce 1920 se Shore přestěhovala do New Yorku a pracovala ve studiu na West 57th Street.[7] Během této doby se její práce radikálně změnila, přešla od malířských scén každodenního života k pestrým detailním abstrakcím. Změna stylu může být výsledkem účinku jiných modernistů pracujících v New Yorku, jako byli například Arthur Dove, Charles Demuth nebo Georgia O 'Keeffe.[8] V roce 1923 Shore a O'Keeffe vystavovali ve stejném měsíci, Shore v Galerii Ehrich a O'Keeffe v Galerii Anderson. Kritici zhodnotili obě výstavy a našli podobnosti v jejich pracích – abstrahované přírodní scény a ženskou citlivost.[8] Redukce její práce k jejímu pohlaví ji hluboce obtěžovala. Shore vyjadřovala metafyzická témata přes začlenění východní filozofie a theosofie.[9] V roce 1923 se Shore vrátila do Los Angeles, kde pokračovala v práci a výstavách. Otevřela galerii s restaurací pod názvem Studio Inn.[10]

Fotograf Edward Weston, asi 1914, autor: Rae Davis

V roce 1927 byla Shore představena fotografovi Edwardu Westonovi. Weston byl zasažen jeho prvním střetnutím s prací Shore.[11] Rychle se stali blízkými přáteli. Shore byla starší – 47 let k jeho 40 a v té době mnohem více zavedená umělkyně.[11] Weston požádal Henriettu, aby pro něj okomentovala fotografie aktů tanečnice Berthy Wardellové. Jedna z této série, její klečící postava uříznutá v ramenou, je jednou z nejznámějších Westonových studií. A byl překvapen její čestnou kritikou:

Chtěl se podívat na její malby a zaujaly ho její velké obrazy mořských mušlí. Zapůjčil si od ní několik ulit,[13] myslel si, že by mohl najít nějakou inspiraci pro novou sérii zátiší. V příštích několika týdnech prozkoumal mnoho různých druhů ulit a kombinací pozadí; ve svém záznamu fotografií pořízených v roce 1927 uvedl čtrnáct negativů ulit.[14] Jeden z nich jednoduše nazval Nautilus (někdy také Shell, 1927), který se stal jedním z jeho nejslavnějších obrazů. Modotti nazvala obraz „mystický a erotický“[15] a když Nautila ukázal Renému d'Harnoncourtovi, řekl, že se cítí „slabý v kolenou.“[15] Je známo, že Weston zhotovil nejméně dvacet osm zvětšenin, víc, než z jakéhokoliv jiné fotografie.[14]

Na Westonovo naléhání, Shore se svou přítelkyní Helenou Dunlopovou odcestovaly do Mexika. A právě v Mexiku poprvé poznala litografii, médium, se kterým pracovala i po svém návratu do Kalifornie.[16] Pobyt v Mexiku určitě ovlivnil její práci, jak je vidět na obrazech, jako jsou Women of Oaxaca, ve kterých řada žen v tradičním oblečení Tehuantepec nosí na hlavách černé nádoby na vodu.[17]

Shore se na konci 20. let přestěhovala do Carmel-by-the-Sea v Kalifornii, tehdy významné umělecké kolonie a letovisko, následovala ve stopách Edwarda Westona. Přirozená krása Carmelu poskytovala Shoreové bohatou inspiraci.[18] V létě 1928 představilo Studio Johana Hagemeyera v Carmelu její samostatnou výstavu, doprovázenou programem moderní norské hudby. Hlavní retrospektiva jejích obrazů se objevila na podzim 1930 v Carmel's Denny-Watrous Gallery, o dva roky později na „Portfolio Exhibition“ a na „Black & White Show“ sponzorované Asociací Carmel Art. V únoru 1934 se připojila ke kolegům carmelských umělců Stanleymu Woodovi a Johnu O'Sheaovi a věnovala své obrazy k prodeji originálního umění na podporu kontroverzního Scottsboro Defence Fund, který měl falešně obvinit za znásilnění devět černochů. Ve stejném roce vystavovala místní scény na výstavě Exhibition of Public Works of Art ve Washingtonu a San Francisku.[19] Během tohoto období vystavovala na Legion of Honor a v Young Muzeu. Prezentovala svá díla také v New Yorku a Paříži.[20] I přes tyto výstavy, Shore během velké hospodářské krize bojovala finančně a upadla do relativního neznáma, zatímco Weston začal dosahovat slávy.[11] Jako mnoho umělců během této doby, Shore se spoléhala na příjmy z vládních zakázek. V roce 1936 obdržela provizi za šest nástěnných maleb ze sekce výtvarných umění ministerstva financí.[9] Tyto nástěnné malby, podobně jako mnoho jiných pro WPA, se zaměřují na scény s tématem průmyslu a práce. Shore namalovala čtyři lunety pro poštu v Santa Cruz: Rybářský průmysl, vápencový lom nebo pěstování artyčoku. Na poštovním úřadu ve starém Customhouse v Monterey namalovala sběrače artyčoků Monterey Bay 1880–1910.[21] Tyto nástěnné malby byly její poslední prominentní díla.

Poslední léta strávila Shore v chudobě. Musela prodat své fotografie od Westona, aby přežila a trpěla více a více depresemi.[22] Někdy v pozdních padesátých letech ji její sousedé institucionalizovali. Její velmi drahá přítelkyně Jehanne Bietry Salingerová o této věci řekla: „někteří takzvaní dobrodinci šli do jejího ateliéru, zjistili, že je neuspořádaný a nechali Henriettu zavřít do léčebny. Kdybych byla v Carmelu, nikdy bych to nedovolila, protože v žádném případě nebyla šílená. Stále na to nemohu myslet, aniž bych nebyla zkroušená.“[22] Shore zemřela v roce 1963 ve věku 83 let v psychiatrické léčebně v San José v Kalifornii.[23]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Henrietta Shore na anglické Wikipedii.