Heckler & Koch G3

Raný prototyp útočné pušky Mauser Gerät 06H a francouzská CEAM Modèle 1950, která uvedla koncept StG 45(M) do sériové výroby. Komorováno pro náboj .30 Carbine.

Vývojový prototyp CETME A2b pro náboj 7,92 × 40mm CETME M53

První verze G3 s dřevěnou pažbou a sklopnými mířidly

Heckler & Koch G3A4 (nahoře) a G3A3 (dole)

Původ této pušky lze vysledovat až do posledních let druhé světové války, kdy inženýři společnosti Mauser z vývojové skupiny pro lehké zbraně (Abteilung 37) ve městě Oberndorf am Neckar navrhli Maschinenkarabiner Gerät 06 (MKb Gerät 06, „strojní karabina 06“), prototyp útočné pušky komorovaný pro náboj 7,92 × 33 mm Kurz. Model Gerät 06 využíval mechanismus s uzamykatelnými válečky s krátkým zpětným rázem původně z kulometu MG 42, ale s pevnou hlavní a běžnou pístní tyčí ovládanou plyny.[3] S pečlivou pozorností na mechanické poměry mohl být plynový systém vynechán.[4] Výsledné zbrani Gerät 06H (přípona „H“ je zkratka pro halbverriegelt - „polouzamčená“) bylo přiděleno označení StG 45(M) (Sturmgewehr 45 (M), útočná puška 45), nicméně nevznikla ve významných počtech a válka skončila dříve, než byly první vyrobené pušky dokončeny.[5]

Němečtí technici podílející se na vývoji StG 45(M) byli převezeni za prací do Francie do Centre d'Etudes et d'Armement de Mulhouse (CEAM). Mechanismus StG 45(M) byl Ludwigem Vorgrimlerem a Theodorem Löfflerem v závodě v Mulhouse v letech 1946 až 1949 upraven. Byly vyrobeny tři verze komorované pro náboje .30 Carbine, 7,92 × 33 mm Kurz a experimentální francouzský krátký náboj 7,65 × 35 mm vyvinutý společností Cartoucherie de Valence v roce 1948. Od náboje 7,5 × 38 mm s částečně hliníkovým projektilem bylo v roce 1947 upuštěno. Löfflerova konstrukce, označená Carabine Mitrailleuse Modèle 1950, byla zachována pro zkoušky mezi 12 různými prototypy navrženými společnostmi CEAM, MAC a MAS. Francie byla v té době zapojená do indočínské války a jako druhý největší přispěvatel NATO z finančních důvodů zrušila zavedení těchto nových zbraní.

V roce 1950 Vorgrimler odešel do Španělska, kde zkonstruoval pušku LV-50 komorovanou pro náboj 7,92 × 33 mm Kurz a později vlastní náboj 7,92 × 40mm CETME M53.[6] V tomto okamžiku dostala puška název Modelo 2 a upoutala pozornost západoněmecké pohraniční stráže (Bundesgrenzschutz), která se snažila vybavit nově vzniklé národní obranné síly. Němci nebyli ochotni přijmout náboj mimo specifikaci NATO a požádali CETME, aby vyvinula verzi pušky pro náboj 7,62 × 51 mm NATO. Výsledný model CETME Model A byl komorovaný pro náboj 7,62 × 51 mm CETME, který měl v komoře identické rozměry jako náboj 7,62 × 51 mm NATO, ale ve srovnání s ním měl nižší výkon. Další vývoj pušky s přispěním firmy H&K přinesl model CETME Model B, který měl několik modifikací, včetně možnosti střílet z uzavřeného závěru v poloautomatickém i automatickém režimu střelby, nového předpažbí z děrovaného plechu (skládací dvojnožka byla u předchozích modelů v předpažbí), vylepšené ergonomie a o něco delší hlaveň s vedením pro odpal 22 mm puškového granátu. V roce 1958 byla tato puška přijata do výzbroje španělské armády jako Modelo 58 s nábojem 7,62 × 51mm CETME.

V roce 1956 německá pohraniční stráž zrušila plánované pořízení pušek CETME a místo toho zavedla do výzbroje belgickou FN FAL jako Gewehr 1. Zájem však projevila nově založená německá armáda (Bundeswehr) a brzy pro další testování zakoupila řadu pušek CETME (7,62 × 51 mm NATO). CETME podle německé nomenklatury známá jako Automatisches Gewehr G3, úspěšně soutěžila se švýcarskou SIG SG 510 (G2) a americkou AR-10 (G4), aby nahradila dříve přijatou pušku G1. V roce 1956 Bundeswehr zahájil prodloužené zkoušky se 400 puškami CETME. Společnost Heckler & Koch provedla u pušek CETME řadu změn. V lednu 1959 Bundeswehr oficiálně přijal technicky vylepšený návrh CETME.[7] Západoněmecká vláda chtěla, aby byla puška G3 vyráběna na základě licence v Německu; nákup G1 dříve propadl kvůli odmítnutí FN takovou licenci udělit. V případě G3 měla nizozemská firma Nederlandse Wapen en Munitiefabriek (NWM) výrobní a prodejní práva na design CETME mimo Španělsko. Pro získání výrobních práv nabídla západoněmecká vláda kontrakty NWM na zásobování německého letectva (Luftwaffe) 20 mm střelivem. Výroba modelu G3 byla poté přidělena společnostem Rheinmetall a H&K. Druhá jmenovaná společnost již měla vazby na CETME a pracovala na další optimalizaci pušky CETME pro použití s ​​plně výkonným nábojem 7,62 × 51 mm NATO (na rozdíl od slabší varianty CETME). V roce 1969 se Rheinmetall vzdal výrobních práv na G3 výměnou za příslib H&K, že nebude dražit výrobu kulometů MG 3. Později v roce 1977 postoupila západoněmecká vláda vlastnictví výrobních a prodejních práv G3 výhradně společnosti Heckler & Koch.

Počáteční výrobní pušky G3 se podstatně lišily od novějších modelů; první pušky měly uzavřená mechanická výklopná mířidla (se dvěma otvory), lehkou skládací dvojnožku, předpažbí z lisovaného plechu, dřevěnou pažbu (u modelů s pevnou pažbou) nebo teleskopickou kovovou pažbu.[6] Před převzetím Bundeswehrem prošla každá G3 funkčními kontrolami, seřízením zorného pole a továrních zkoušek střelby. V tomto procesu bylo vystřeleno pět výstřelů na cíl ze vzdálenosti 100 metrů (109 yardů) se zvláště přesnou zaměřovací municí. Sada 5 výstřelů nemohla přesáhnout průměr 120 mm (4,7 palce) (1,2 mil / 4,13 MOA). Zbraň byla během své životnosti modernizována (mimo jiné drobné úpravy obdržela nová mířidla, jiný tlumič plamene a syntetické předpažbí a pažbu), což vedlo k nejnovějším výrobním modelům, G3A3 (s pevnou pažbou z polymeru) a G3A4 (s teleskopickou kovovou pažbou). Puška se osvědčila i na export a byla přijata ozbrojenými silami více než 40 zemí.[6]

Schéma válečkového systému G3

Závěr zbraně je polouzamčený bržděný válečky, podobně jako například kulomet MG 42. Po výstřelu je závěr přibrzděn horizontálně uloženými válečky dokud tlak plynů v hlavni nepoklesne na optimální úroveň. Válečky se pohybují směrem dozadu a po zapadnutí do vybrání v rámu zbraně umožní odemčení závěru.

Rozebraná puška G3; patrná modulová konstrukce

G3 posloužila jako základ pro mnoho zbraní, mezi nimi např. přesné pušky PSG1 a MSG90, lehké kulomety HK11 a HK21, poloautomatické verze známé jako HK41, "sportovní" model SR9 (určen pro civilní trh v zemích, kde by HK91 nesplňoval podmínky, zejména v USA po dovozních omezeních z roku 1989) a karabina MC51.

• G3: Původní model založený na pušce CETME Model 58, představený v roce 1959 a schválený v roce 1960. Měl dřevěnou pažbu a předpažbí.
• G3A1: G3 schválená v roce 1963 s jednopolohovou zasouvací pažbou, která se zasouvá do drážek po stranách rámu, zajištěných západkou pod speciálním krytem. Tento design byl vybrán po dřívějších experimentech s ventrálně skládací kovovou pažbou ve stylu MP 40; kvůli nadměrnému zpětnému rázu bylo od ní upuštěno.
• G3A2: G3 vyvinutá v roce 1962 s novým zadním bubnovým hledím a volně loženou hlavní, která výrazně zlepšila přesnost.
• G3A3: Nejznámější verze z roku 1963. Má bubnová mířidla se zlepšeným předním zaměřovačem, tlumič plamene/úsťovou brzdu schopnou střílet standardní granáty NATO, pevnou plastovou pažbu a plastové předpažbí, které se nedotýká volně uložené hlavně. Předpažbí existovalo jak v tenké, větrané verzi, tak v širší verzi, které umožňuje připevnění dvojnožky.
• G3A3A1: Toto je verze G3A3 s oboustrannou spouštěcí skupinou a mosazným deflektorem. Oficiální označení německé armády, nikoli tovární označení HK.
• G3A4: G3A4 využívá bubnová mířidla a výsuvnou pažbu. Do služby vstoupila v roce 1974 u pěších jednotek v první linii.
• G3A4A1: Toto je varianta G3A4 s oboustrannou spouštěcí skupinou a mosazným deflektorem. Oficiální označení německé armády, nikoli tovární označení HK.
• G3KA4: Karabina odvozená z G3, nejmenší z řady. Používá předpažbí z HK33, dále má bubnová mířidla, zatahovací pažbu a hlaveň dlouhou 315 mm (zkrácena k základně předních mířidel), která je příliš krátká pro použití bajonetu nebo puškových granátů.[6]
• G3KA4A1: Varianta G3KA4 s polymerovou rukojetí, oboustrannou spoušťovou skupinou a mosazným deflektorem. Jde o oficiální označení německé armády, nikoli tovární označení HK.

Modely vyráběné v licenci

Licenční pákistánské G3

Puška G3 je nebo byla vyráběna na základě licence v následujících zemích: Barma, Brazílie, Írán, Francie, Norsko, Mexiko, Pákistán, Portugalsko, Řecko, Saúdská Arábie, Švédsko a Turecko.

• G3P3: Označení pro pákistánskou verzi G3A3.
• G3P4: Označení pro pákistánskou verzi G3A4.
• G3A5: Modelové označení pro v Dánsku vyráběnou verzi G3A3. Liší se tichým závěrem. V dánských službách byla známá jako Gv M/66. Byla původně zamýšlena s optikou jako puška pro přesnou střelbu, zatímco zbytek družstva byl vybaven puškami M1 Garand.
• G3A6: Modelové označení pro v Íránu vyráběnou verzi G3A3. Liší se tím, že má tmavě zelené předpažbí, pažbu a spoušť.
• G3A7: Modelové označení přidělené HK turecké verzi G3A3.
• G3A7A1: Modelové označení přidělené HK turecké verzi G3A4.
• HSG1: Modelové označení přidělené HK pro v Lucembursku vyráběnou verzi G3A3.
• BA63: Modelové označení pro v Barmě vyráběnou původní G3 (s dřevěnou pažbou, předpažbím a výklopným hledím) [8]