Hanuš Ringhoffer

Hanuš Ringhoffer se narodil jako nejmladší ze čtyř dětí Františka Ringhoffera III. a jeho ženy Franzisky Klein von Wisenberg. Vystudoval práva na německé Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. V roce 1909 nastoupil do rodinné firmy jako společník. Na počátku 20. let vedl fúzi podniku Ringhoffer s Kopřivnickou vozovkou a dalšími podniky. Roku 1923 se stal generálním ředitelem nově vzniklého koncernu Ringhoffer-Tatra.[2] Kromě toho byl generálním ředitelem pivovaru ve Velkých Popovicích a členem správních rad řady dalších podniků a bank. Zastával také pozice viceguvernéra Národní banky Československé a norského honorárního konzula.[3][4]

Po obsazení českých zemí v březnu 1939 přijala celá rodina Ringhofferů (včetně Hanuše) říšskoněmecké občanství. Dne 1. dubna 1939 byl přijat za člena NSDAP (spolu s dalšími třemi členy rodiny). Mimoto byl i členem NSV. Během války také spolupracoval s vysokými nacistickými činiteli, především se spolupracovníky Alberta Speera. Tyto kroky byly pravděpodobně vedeny pragmatickou snahou o zachování nezávislosti rodinného koncernu. Hanuš Ringhoffer byl později z NSDAP vyloučen, údajně kvůli dřívějšímu působení v čs. diplomatických službách a jeho čestnému legionářství.[3]

Hanuš Ringhoffer zůstal po celý život svobodný a bezdětný. V roce 1943 však adoptoval syny své neteře Alžběty Serényi, dcery svého nejstaršího bratra Františka Ringhoffera IV.[4]

Po skončení války v květnu 1945 byl Hanuš Ringhoffer zatčen ve svém bytě na Smíchově a bylo mu uloženo domácí vězení.[4] Skupina odbojářů, kterým během války pomohl, a někteří spolupracovníci prezidenta Beneše se pokusili zajistit mu svobodný odjezd z republiky. Hanuš však tuto pomoc odmítl.[5] Z tábora v Modřanech byl přesunut do věznice v Drážďanech a odtud 15. srpna 1946 do zvláštního tábora NKVD u Mühlbergu v Braniborsku (uvnitř tehdejší Sovětské okupační zóny Německa). Tam pak zemřel, pravděpodobně koncem prosince 1946.[4]

• portréty Hanuše Ringhoffera v archivu ateliéru Langhans