Hamerský mlýn (Kanice)

První zmínkou o budově na tomto místě je z roku 1820 a hovoří o kovářské dílně.[2] Měla mít asi pět krát dvanáct metrů a pultovou střechu směrem k řece. Indikační skica Řícmanic z roku 1826 uvádí jako majitele pozemku Franze Passeka (Pašeka), budova v ní však není zachycena.[3] Stavba pozdější obytné budovy je zachycena až na indikační skice Kanic z roku 1872.[4] Kolem roku 1900 koupil dílnu Julius Kovář, který zde vybudoval malou továrnu na výrobu ozubených kol. K výrobě elektrické energie a pohonu strojů si Kovář zkonstruoval tzv. Zuppingerovo kolo s evolventně prohnutými lopatkami, bez náhonu a na spodní až střední vodu, jež má dobrou účinnost i při velmi rozdílném množství vody. Díky tomu byla továrna soběstačná a osvětleny mohly být i obytné prostory.[5] Kvůli údajně nepovolené výrobě elektřiny byl Kovář několikrát neúspěšně žalován brněnským magistrátem, což vedlo k úpadku výroby.[6][pozn. 1] Otáčky kola s konstrukcí tzv. Zuppingerova kola se přenášely přes tzv. Ewartův řetěz, šlo tedy o technický unikát.

Ve 20. letech 20. století se zde začaly vyrábět také rašple a pilníky. S výrobou pokračoval Václav Kovář, který však neměl žádného syna a tedy pokračovatele výroby. Podle rodiny Kovářů vzniklo nejspíše místní pojmenování Kovářovo údolí a budovy samotné byly nazývány jako pilníkárna. Při dílně měla být provozována také hospoda.[9] Roku 1938 zasáhla údolí povodeň, jež zasáhla také dílnu, což nejspíše vedlo k jejímu následujícímu prodeji. Dílny koupili manželé Anna a Emil Pohlovi, kteří v budovách zřídili koželužnu (někdy zvanou „rasovna“) a dílnu rozšířili na asi dvacet tři metrů. Vznikla tak dlouhá budova sestávající z dílny a generátorovny s kolem umístěným pod ní.[10] Obytnou budovu pár desítek metrů od dílny rovněž rozšířili, především o prostory, kde mohli sušit kůže. Vodní kolo koželužně tentokrát sloužilo pouze k výrobě elektřiny. Firma fungovala po celou dobu druhé světové války a po válce až do roku 1948, kdy byl provoz manželům zakázán. Stroje posléze zabavili a pionýři je odvezli do sběru. Po smrti Emila Pohla roku 1962 v budovách zůstaly pouze paní Pohlová s dcerou (později Hlobilová), stávaly se však terči záškodníků, proto obytný dům prodaly manželům Řepovým a ponechaly si dílnu.[2] Kolem roku 2005 vyhořela budova generátorovny.[10] Dílna později přešla do majetku pana Ebena, který ji roku 2007 prodal uměleckému kováři Danielu Hlobilovi. Budovy se do té doby dlouho rozpadaly, byly učiněny pokusy o jejich přestavbu na rekreační chatu, ale bez úspěchu, takže se staly ruinou obývanou bezdomovci a rezavé kolo sotva odolávalo proudu řeky.[2][11][5]

Hlobil s Tomášem Měšťanem vzápětí založil obecně prospěšnou společnost Kovářovo údolí, jejímž cílem je rekonstrukce budov, vybudování kovárny, hamru a řemeslných dílen a také propagace řemesel. Od roku 2011 jsou budovy rekonstruovány starým způsobem. Hlobil se snaží používat staré materiály a postupy, kupříkladu kamenné zdi, valené klenby, tesané trámy atp.[2] V plánu má kovář také opravu kanálu a zprovoznění vodního kola, které bude pohánět transmise v dílně.[12] Mlýn kovář pojmenoval jako Hamerský mlýn, což odkazuje na hamr, nacházející se v mlýně.[12]

• 
  Historická fotografie dílny Juliuse Kováře, pohled přes řeku. Stav nejspíše před stavbou kola, které se nacházelo později po levé straně.
• 
  Historická fotografie obytné budovy, pohled přes řeku. První budova zachycená v katastru.
• 
  Reklama na ozubená kola v Lidových novinách z roku 1905.