HAL HJT-16 Kiran

HAL HJT-16 Kiran Mk.II

Pro zkvalitnění a zefektivnění pilotního výcviku bylo v roce 1959 rozhodnuto o vývoji vlastního cvičného proudového letounu, schopného plného nahrazení dosavadního třístupňového procesu v IAF. Indičtí piloti nejprve prodělávali základní a pokračovací výcvik na vrtulových letounech HT-2 a T-6 Texan v rozsahu 40 a 85 hodin. Následně pilotní adepti nalétali dalších 75 hodin na cvičných proudových strojích de Havilland Vampire T.55 a až poté přecházeli k operačně přeškolovací jednotce. Úkolem byl pověřen šéfkonstruktér Dr. V. M. Ghatage a jeho zástupce Raj Mahindra z letecké výroby HAL v Bangalore.

První prototyp letounu HJT-16 (č. U 327) vzlétl ke svému úvodnímu letu 4. září 1964. Druhý prototyp provedl svůj první let v srpnu 1965.

U prvních sériových strojů HAL HJT-16 Kiran Mk.1 se v provozu u jednotlivých útvarů projevily potíže s čelním štítkem kabiny, který byl zhotoven z jednoho kusu organického skla. Tato část kabiny proto byla v roce 1971 u všech strojů překonstruována do třídílné podoby s obvyklejším rámováním. Přetlakový kokpit byl vybaven dvojicí vystřelovacích sedadel Martin Baker Mk.H4HA s parametry h = 0, v = 110 km/h, umístěných vedle sebe. Pohon zajišťoval jeden turbokompresorový motor Rolls-Royce Viper 11 Mk.22/8, licenčně vyráběný motorářským oddělením HAL.

Od 68. vyrobeného Kiranu byly jako standardní součást zavedeny křídlové závěsníky k instalaci kontejnerů HAL s kulomety FN ráže 7,62 mm, raketových bloků SNEB 122-1 se sedmi raketami ráže 68 mm, přídavných nádrží nebo pumové výzbroje. Takto modifikované letouny nesly označení HAL HJT-16 Kiran Mk.1A.

HJT-16 Kiran Mk.II, zalétaný 30. července 1976, byl již vybaven čtveřicí křídelních závěsníků, modernizovaným vybavením a pohonnou jednotkou Bristol Orpheus Mk.701 s tahem 13,30 kN.

HAL Kiran Mk.II, Aero India, 2007

Prvních šest Kiranů oficiálně převzalo IAF v březnu 1968, které byly ihned přiděleny Škole pilotních instruktorů na bázi Tambaram k praktickým testům. Menší počet strojů byl určen i pro indické námořnictvo, které první dva letouny převzalo v roce 1969.

Sériové Kirany Mk.1 pak postupně přecházely do stavu Vojenské letecké akademie v Dundigalu u města Hajdarábád. V lednu 1974 zde byl zahájen první experimentální běh pilotního výcviku od prvopočátku realizovaný na HJT-16. Výsledky však nesplnily očekávání a proto elementární výcvik probíhal i nadále na vrtulových HT-2 na základně Bidár.

Do roku 1977 dostalo indické vojenské letectvo celkem 140 letounů Mk.1 a Mk.1A. Od roku 1996 používá devět strojů akrobatický tým IAF Suria Kiran.

Údaje dle[1]

HJT-16 Kiran