Hüseyin Akbaş

Narodil se a vyrůstal v tokatské obci Muhat (dnes Çevreli) nedaleko Almusu. Při práci pastýře ovcí se věnoval typické kratochvíli místních mužů, národnímu zápasu karakucak. Při jednom z mnoha turnajů, kterých se účastnil v okolí si ho všiml olympijský vítěz a tehdejší trenér olympijského zápasu ve volném stylu Yaşar Doğu a pozval ho na soustředění reprezentace do Ankary. V turecké reprezentaci se prosazoval, i přes chronické potíže s meniskem v levém koleni, od roku 1953 ve váze do 52 kg.[2]

V roce 1956 startoval na olympijských hrách v Melbourne jako favorit na vítězství ve volném stylu a od úvodního kola si šel za svým cílem. Ve čtvrtém kole porazil verdiktem gruzínského Sověta Miriana Calkalamanidzeho a byl blízko zlaté olympijské medaili. V pátém kole i přes porážku s Íráncem Mohammadalím Chodžastepurem měl stále naději na vítězství v turnaji. Chodžastepur nesměl následný zápas s Calkalamanidzem vyhrát nebo ho prohrát na lopatky. Íránec však prohrál na lopatky a tímto výsledkem získal bronzovou olympijskou medaili.

Od roku 1957 přestoupil do vyšší váhy do 57 kg. V roce 1960 odjížděl na olympijské hry v Římě jako úřadující dvojnásobný mistr světa ve volném stylu. V turnajový den se však nepotkal s formou. Úvodní zápas s Íráncem Mohammadmehdím Jagúbím takticky zremizoval a ve druhém kole dokonce prohrál na technické body se Sovětem Michailem Šachovem. S pěti negativními (klasifikačními) body vstupoval do třetího kola s Finem Tauno Jaskarim s nožem na krku, musel vyhrát na lopatky. Fin si však takticky pohlídal všechny jeho nástupy a ke všemu ho v 11 minutě zápasu sám dostal do pozice na lopatky. Římský olympijský turnaj tak opustil předčasně po třetím kole.

V roce 1964 startoval na svých třetích olympijských hrách v Tokiu ve volném stylu ve váze do 57 kg. Bez většího zaváhání postoupil do tříčlenného finále s domácím Japoncem Jódžiró Uetakem a ázerbájdžánským Sovětem Ajdınem Ibrahimovem. Hned na úvod finále porazil na technické body Ibrahimova a v souboji o zlatou olympijskou medaili nastoupil proti domácímu Uetakovi. Rozhodující zápas s Uetakou prohrál na technické body a získal stříbrnou olympijskou medaili.

Po skončení sportovní kariéry v roce 1967 žil v rodné vesnici. Zemřel předčasně na infarkt v roce 1989.[3]