Grumman F2F

Grumman F2F byl jednomotorový dvojplošný stíhací letoun se zatahovacím podvozkem, který mezi lety 1935 až 1940 sloužil jako standardní stíhací typ v perutích Námořnictva Spojených států amerických. Mohl operovat jak z pozemních základen tak palub letadlových lodí.

Grumman F2F
Grumman F2F-1 stíhací peruti VF-2B, USS Lexington (CV-2)
Určenípalubní stíhací letoun
VýrobceGrumman
ŠéfkonstruktérLeroy Grumman
První let18. října 1933[1][2]
Zařazeno1935
Vyřazeno1940
Charaktervyřazen ze služby
UživatelUnited States Navy
United States Marine Corps Aviation
Výroba1934-1935
Vyrobeno kusů55 a prototyp
Cena za kus12 000 $ (1935)[3]
Vyvinuto z typuGrumman FF
Další vývojGrumman F3F
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik a vývoj

Úspěch Grummanova dvoumístného typu FF-1, který byl podstatně rychlejší než jednomístné stíhací letouny své doby, vyústil v zakázku na jednomístný XF2F-1.[4] Nový typ byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety ráže 7,62 mm nad motorovým krytem a jeho konstrukce zahrnovala vodotěsné oddíly, za účelem redukce hmotnosti a zlepšení možností udržení stroje na hladině v případě nouzového přistání na vodní hladinu.[3] Prototyp poprvé vzlétl 18. října 1933, vybaven experimentálním motorem XR-1534-44 Twin Wasp Junior, dvouhvězdicovým čtrnáctiválcem o výkonu 625 hp (466 kW), s nímž dosáhl maximální rychlosti 229 mil za hodinu (~ 369 km/h) ve výšce 8400 stop (2600 m), což bylo o 22 mil za hodinu (~ 35 km/h) více než FF-1 ve stejné letové hladině.[3] Manévrovací schopnosti byly také lepší než u dřívějšího dvojmístného letounu.[4]

Operační historie
Tři F2F-1 ve službě u peruti VF-2B.

Námořnictvo 17. května 1934 objednalo 54 kusů sériových stíhacích F2F-1, z nichž první mu byla předána 19. ledna 1935. Jeden další exemplář byl objednán dodatečně aby nahradil stroj ztracený při havárii 16. března 1935, čímž celková produkce typu dostoupila 55 letounů. Poslední F2F-1 byl dodán 2. srpna 1935. F2F měl na danou dobu relativně dlouhou operační kariéru, a v prvoliniových perutích sloužil od roku 1935 do konce roku 1939, kdy u nich začal být nahrazován typem F3F. Do září 1940 typ F2F zcela vymizel od stíhacích perutí, a byl přeřazen k plnění výcvikových a pomocných úloh.[3] Draky posledních F2F dosloužily v roce 1942 jako pozemní instruktážní pomůcky.[2]

Varianty
XF2F-1

Označení US Navy pro prototyp Grumman G.6 s motorem XR-1534-44 Twin Wasp Junior o výkonu 625 hp (466 kW). Postaven jeden kus.

F2F-1

Sérivá varianta s motorem R-1535-72 Twin Wasp Junior o výkonu 700 hp (522 kW). Vyrobeno 55 kusů.

Uživatelé

Specifikace (F2F-1)
Třípohledový nákres Grummanu F2F-1.

Údaje z United States Navy Aircraft since 1911[5]

Technické údaje
  • Posádka: 1
  • Délka: 6,53 m (21 stop a 5 palců)
  • Rozpětí: 8,69 m (28 stop a 6 palců)
  • Výška: 2,77 m (9 stop a 1 palec)
  • Nosná plocha: 21,4 m² (230 čtverečních stop)
  • Prázdná hmotnost: 1 221 kg (2 691 lb)
  • Maximální vzletová hmotnost: 1 745 kg (3 847 lb)
  • Pohonná jednotka: 1 × hvězdicový motor Pratt & Whitney R-1535-72 Twin Wasp Junior
  • Výkon pohonné jednotky: 700 hp (522 kW)

Výkony
  • Maximální rychlost: 372 km/h (201 uzlů, 231 mph)
  • Dolet: 1 585 km (857 Nm, 985 mil)
  • Dostup: 8 260 m (27 100 stop)
  • Stoupavost: 10,4 m/s (2 050 stop za minutu)

Výzbroj

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grumman F2F na anglické Wikipedii.

  1. Graff 2009, s. 18
  2. FRANCILLON, René J. Grumman Aircraft since 1929. London: Putnam Aeronautical Books, 1989. ISBN 0-85177-835-6. Kapitola Grumman F2F, s. 77–82. (anglicky)
  3. Cacutt 1989, s. 155–162
  4. JORDAN, Corey C. Grumman's Ascendency: Chapter Two. [online]. Planes and Pilots Of World War Two, 2000. Dostupné v archivu pořízeném dne 25-03-2012. (anglicky)
  5. Swanborough a Bowers 1976, s. 201

Literatura
  • Grumman Single-Seat Biplane Fighters. In: CACUTT, Len. Great Aircraft of the World. London: Marshall Cavendish, 1989. Dostupné online. ISBN 1-85435-250-4. (anglicky)
  • GRAFF, Corry. F6F Hellcat at War. New York: Zenith Imprint, 2009. ISBN 978-0-76033-306-8. (anglicky)
  • SWANBOROUGH, Gordon; BOWERS, Peter M. United States Navy Aircraft since 1911. 2. vyd. London: Putnam, 1976. ISBN 0-370-10054-9. (anglicky)

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.