Gorila východní

• Poddruh Gorilla beringei beringei žije v horských mlžných lesích v pohraniční oblasti Rwandy, Ugandy a Demokratické republiky Kongo (pohoří Virunga), v areálu o rozloze 450 km². Pro tato území typický obzvláště bujný, téměř neprůchodný přízemní porost. Žije zde v nadmořské výšce i přes 3500 m populace čítající pouhých 380 jedinců.
• Poddruh Gorilla beringei graueri obývá nížinné až horské deštné lesy východně od hranic Ugandy,v pěti od sebe oddělených areálech: Národní park Kahuzi-Biega; Národní park Maiko; Itombwe Forest; Tayna a North Kivu Mbohe o celkové rozloze zhruba 21 600 km². Žije zde asi 4 000 jedinců.

Je největším zástupcem čeledě hominidů. Hmotnost samce dosahuje 150 až 200 kg, samice pouhých 120 kg. Má celkově robustní tělo, široké čelistní oblouky, poměrně krátkou ramenní kost a dlouhou klíční kost, nozdry hranaté a nahoře výrazně orámované. Samci mají dlouhé a ostré špičáky. Srst má rovnoměrně dlouhou, obličej a hruď je černé barvy, jinak mají srst barvy od modročerné do hnědošedé. Zvířata žijící vysoko v horách mají srst delší.

Hlavní potravou goril jsou listy, výhonky a stvoly, ovoce, kořínky, měkká kůra a houby. Příležitostně gorily sbírají mravence a různé bezobratlé. Denně stráví zhruba 30 % času krmením, 30 % hledáním potravy a 40 % odpočinkem.

Gorily žijí v rodinných skupinách (tlupách), které vede nejsilnější samec, někdy je ve skupině samec jediný. Dále jsou s ním jeho samice a nedospělí potomci. Za soumraku se skupina uloží k odpočinku do hnízd z větví, které si stavějí na zemi nebo na nízkých stromech. Samice sdílí hnízdo se svým současným mládětem.

Každá skupina se potuluje ve svém domovském areálu o rozloze 400 až 800 hektarů, který se vyjma centrálního jádra může zčásti překrývat s areály sousedních skupin.

Dominantní stříbrohřbetý samec je otcem většiny nebo všech mláďat ve skupině. Samec upoutává pozornost říjících se samic náznaky krmení, houkáním, bitím se v prsa, boucháním rostlinami, výskoky a kopanci. Je nepravděpodobné, že by samice přešla k jinému samci, pokud by její druh nebyl zabit. Mládě zůstává s matkou až do jejího příštího porodu asi po čtyřech letech.

Jako další prostředek k zastrašení útočníka může samec použít houkání, jestliže jeho štěkot nestačí. Stojí pak vzpřímeně, bije částečně sevřenými pěstmi do prsou (holá kůže tam zesiluje zvuk) a hází na vetřelce vegetaci. Jestliže i toto selže, může na něj zaútočit s ohromným řevem, údery rukama, kopanci a kousáním.

Přímá pozorování a počítačové modely ukázaly, že maximální rychlost běhu těchto velkých primátů činí na krátkou vzdálenost až 31,5 km/h (8,8 m/s).[5]

Samec se páří se všemi svými samicemi. Estrální cyklus samice, která vlastní akt páření zahajuje, trvá 28 dnů. Po 8,5 měsících březosti se rodí mládě, o které se matka stará asi 3 roky. Při výchově a učení mláďat vypomáhají i druhé samice. Po zabřeznutí přestane samice ovulovat po 3 až 4 roky. Přestože se dožívají v přírodě 40 až 50 let, průměrně samice vychová do dospělostí jen asi 3 až 6 potomků. Samice dospívá až v 10 létech, samci ještě později. Dospělí samci i samice většinou rodnou skupinu opouštějí a žijí několik let osamoceným životem, než se jim podaří sestavit nějakou novou a mohou se tak začít pářit.

Všichni primáti mají složité vzory komunikaci. Gorily jsou známé použitím hlasu pro vzájemnou komunikaci jak ve své skupině, tak při setkání s cizí tlupou. Mimo to ještě velkou roli zde sehrávají pohyby těla a výrazy obličeje, jako i hmatová a čichová komunikace.

V některých státech, kde tyto gorily žijí, představuje jejich pozorování („safari“) zdroj příjmů od turistů a dostává se jim proto ochrany. Lidé neváhají za jednu jedinou hodinu strávenou ve společnosti těchto velmi vzácných zvířat zaplatit částku mezi 500 až 750 amerických dolarů a to je pro jednu z nejchudších částí Afriky velice snadný a lákavý příjem. Část takto vybraných peněz jde zpět na ochranu zvířat. Pro mnohé gorily představují pytláci i nadále nebezpečí, stejně jako postupující těžba dřeva a výstavba nových silnic.

Přirozených nepřátel, vyjma člověka, gorily nemají. Taxonomické zařazení jednotlivých druhů a podruhů, stejně jako české názvy, se postupně vyvíjejí.