Giuseppe Occhialini

Jeho otec Raffaele Augusto byl rovněž fyzik, působil v oblasti spektroskopie a teorie elektroniky. Giuseppe Occhiliani dokončil vysokou školu v roce 1929 ve Florencii. Roku 1933 se podílel na pozorování pozitronu v kosmickém záření v Cavendishově laboratoři v Cambridgi. Zde působil pod vedením Patricka M. B. Blacketta a k pozorování používal mlžnou komoru.

Od roku 1937 do roku 1944 pracoval pod vedením Gleba Wataghina na Univerzitě São Paulo v Brazílii. V roce 1944 se vrátil do Itálie, nejprve vyučoval v Janově poté v Miláně.

V roce 1947 se podílel na objevu pionu ve spolupráci s Césarem Lattesem a Cecilem Powellem. Objev byl učiněn ve Willsově laboratoři v Bristolu.

Occhialini byl i protagonistou kosmického výzkumu s použitím fotografických emulzí vystavených vysokoenergetickému kosmickému záření. Později s příchodem urychlovačů částic zkoumal nové možnosti výzkumu. Přispěl rovněž výrazně k rozvoji kosmické fyziky a pomohl tak k založení Evropské kosmické agentury.[1]

• Na univerzitě v Miláně se po něm jmenuje ústav fyziky.[2]
• Družice s původním označením SAX, byla přejmenována na BeppoSAX, přidána byla Occhilianova přezdívka Beppo.
• Asteroid 20081 Occhiliani se jmenuje po něm.
• V roce 1949 získal Národní cenu prezidenta republiky.[3]
• Roku 1979 mu byla udělena Wolfova cena za fyziku.
• Roku 2004 byla založena Nadace Giuseppe Occhilianiho, která má za cíl propagovat výuku fyziky ve vyšším vzdělávání.
• V roce 2007 zavedla italská fyzikální společnost zavedla cenu Occhilianiho.
• Roku 2009 po něm bylo v Miláně pojmenováno náměstí.