Giulio Romano

Autoportrét

Pád Gigantů, freska v klenbě sálu paláce Te

Byl žákem a pomocníkem Raffaelovým, maloval spolu s ním a dslšími žáky v Římě, účastnil se například freskové výzdoby lodžií Papežského paláce ve Vatikánu. Po mistrově smrti roku 1520 převzal spolu s Gianfrancescem Pennim jeho dědictví a dílnu, pokračovali v nasmlouvaných zakázkách. Romano se brzy projevil jako univerzální výtvarník s vyššími ambicemi. Již roku 1521 jej učenec a velvyslanec v Římě Baldasarre Castiglione doporučil jako architekta do Mantovy, kam odešel až roku 1524, kdy ho najal aplatil Federico II. Gonzaga. Nejprve tam obnovil zničenou vilu Marmirolo.

Dále v letech 1525-1535 pro Gonzagu vytvořil své nejvýznamnější dílo, rozsáhlé letní sídlo Palazzo Te v Mantově. Na realizaci projektu pracoval 10 let, v roce 1530 musel připravit příležitostnou výzdobu pro hosta, španělského krále Karla V. a po dokončení výzdobu nástěnnými a nástropními malbami. Od roku 1526 byl Gonzagou pověřen dohlížet na všechny projekty městské architektury v Mantově. Pro francouzské objednavatele tapiserií navrhoval mnohafigurové kompozice z antických dějin, například cyklus Římské bitvy.

Giorgio Vasari v Životech umělců popsal, jak jej roku 1541 navštívil a našel bohatého a mocného muže[1], který se roku 1529 oženil se šlechtičnou Elenou Guazzo Landi, postavil si vlastní palác v centru Mantovy a měl syna Raffaela (1532-1562).

V roce 1546 Giuliu Romanovi smrt zabránila v návratu do Říma, kam byl pozván k projektu Svatopetrského dómu. Byl pohřben v kostele San Barnaba v Mantově, jeho hrob byl zničen při barokní přestavbě kostela roku 1737.

• 
  Interiér dómu v Mantově
• 
  Vévodský palác v Mantově
• 
  Tapisérie Bitva u Zamy
• 
  Klanění pastýřů se sv. Longinem a Janem Evangelistou, 1535, Louvre
• 
  Venuše a Vulkán, Louvre
• 
  Obřízka Páně
• 
  Margherita Palaiologova
• 
  Vlastní dům v Mantově
• 
  Půdorys Paláce Te
• 
  Palác Te, Mantova
• 
  Pád gigantů, detail fresky v Paláci Te