Generace sněhových vloček

Příslušníci generace sněhových vloček trpí ve větším procentu než jejich předchůdci přehnanou citlivostí[1] a zaměřením na sebe sama.[2] Vykazují psychickou křehkost,[2] slabou rezilienci,[1] snadno se urážejí.[1][3] Věří, že na základě své jedinečnosti mají nárok na zvláštní zacházení.[3]

Mívají problém vyrovnat se s odlišnými názory, nebo fakty, která nechtějí slyšet. Na některých amerických univerzitách tak studenti po vyučujících vyžadují tzv. trigger warnings – varování předem, že by je určité informace nebo obrazy mohly emocionálně poškodit a vyvolat u nich úzkost, strach nebo znechucení.[1] Náboženské přednášky jsou tak uváděny varováním, že mohou obsahovat násilné prvky; budoucí archeologové jsou upozorněni, že spatří kostry.[4]

Více než jejich předchůdci potřebují „sněhové vločky“ rituály, které jim pomohou přejít do nové životní etapy. Projevuje se to např. v tom, že řada příslušníků této generace se opět vrací k velkým svatbám, při kterých jim jejich okolí „potvrdí“ jejich rozhodnutí vstoupit do manželství. Nevěsty se na ně připravují jako kdysi na státnice mnoho měsíců a „vše musí být úzkostně dokonalé“.[2] „Problém je, že holčičky této generace jsou od dětství závislé na pochvalách a hodnocení svým okolím. Nejprve chtějí samé jedničky, později červený diplom... Mají tedy pocit, že by měly dostat jedničku i z osobního života,“ uvedla předsedkyně Institutu pro sociální a ekonomické analýzy Simona Weidnerová.[2]

Tito lidé mohou být velmi závislí na digitálních technologiích, s nimiž odmalička vyrůstali. Pokud jim přestanou fungovat, mohou se propadnout do frustrace.[1]

Termín sněhová vločka zároveň odkazuje na přesvědčení o jedinečnosti každého člena této generace,[1] tak jako se říká, že neexistují dvě stejné vločky.

Děti této generace na rozdíl od svých předchůdců nemusí většinou řešit žádné skutečně závažné problémy.[1] V rodinách také vyrůstá menší počet dětí než dříve a děti se navíc rodí starším matkám; s tím souvisí hyperprotektivní chování rodičů. Svým dětem se snaží zajistit maximální bezpečí, sledují jejich polohu mobilními telefony (místo aby děti lezly v dětství po stromech, hrají si tyto děti na certifikovaných dětských hřištích se speciálními povrchy).[1]

Sociální média navíc nabízejí dětem daleko větší svobodu ve výběru komunikačních partnerů, než reálný život. Nejsou proto tolik konfrontovány s odlišnými názory.[4]

Termín sněhová vločka odkazující k člověku poprvé použil americký spisovatel Chuck Palahniuk ve svém románu Klub rváčů (1996). „Nejsi krásná a jedinečná sněhová vločka... Jsi stejná hnijící organická hmota jako kdokoli jiný a my všichni jsme součástí jedné a té samé hromady kompostu,“ říká hlavní hrdina Tyler Durden.[1]