Freyenfelsové

Rod Pruskauerů pocházel ze severní Moravy, kde Šimon Pruskauer získal v 16. století svobodnou rychtu v Proskovicích. Jeho vnuk Mikuláš (†1667) působil jako úředník u vyšší šlechty a v roce 1659 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem z Freyenfelsu. Šlechtický titul byl však především zásluhou jeho syna Martina Bedřicha (1629–1695), který prodělal úspěšnou kariéru. Díky znalosti jazyků se uplatnil jako sekretář olomouckého biskupa arcivévody Leopolda Viléma, po jeho smrti přešel do služeb Schwarzenbergů, kteří z odkazu Leopolda Viléma získali panství Třeboň. U Schwarzenbergů byl knížecím hofmistrem[1], později se ale vrátil na Moravu a začal se prosazovat v úřadech zemské správy. Na Moravě byl postupně místopísařem, místokomorníkem a místosudím, od roku 1669 byl též císařským radou a v roce 1672 byl povýšen na rytíře. Vrcholem jeho kariéry byla funkce nejvyššího písaře na Moravě (1693–1696).

První nádvoří zámku v Líšni, vlevo erb Freyenfelsů

Martin Bedřich Pruskauer vlastnil v letech 1658-1685 svobodný dvůr v Újezdě u Brna, po jeho prodeji pak koupil dvůr v Křižínkově na Vysočině (1687). Majetkový vzestup rodu zahájila až jeho druhá manželka Marie Barbora Ernová, která v roce 1698 koupila za 42 000 zlatých panství Borotín a Slatinu na Blanensku. Nejstarší syn František Antonín (1664–1719) působil u moravských zemských úřadů a nakonec byl v letech 1700–1719 nejvyšším dvorským sudím na Moravě. Pro pokračování rodu je nejdůležitější jeho mladší bratr Jan Kryštof (1668–1733), který byl císařským radou a referentem české dvorské kanceláře. V roce 1723 byl povýšen do stavu svobodných pánů, především se zasloužil o rozšíření rodového majetku. V roce 1713 od starobrněnského kláštera koupil Tvarožnou a Velatice, v roce 1714 za 90 000 zlatých získal od Kolovratů panství Líšeň, kde vzápětí nechal postavit barokní zámek[2]. Líšeňský zámek se stal hlavním rodovým sídlem a Jan Kryštof podobně jako otec Martin Bedřich proslul vytvořením pozoruhodné sbírky knih.

Ze synů Jana Kryštofa vynikl Jan Václav Xaver (1705–1776), který byl kanovníkem ve Vratislavi a později světícím biskupem olomouckým. Soustředil bohatou knihovnu, která po jeho smrti přešla do majetku kláštera v Rajhradě. Jeho zásluhou byl postaven zámek v Borotíně. Během 18. století rod upustil od původního jména Pruskauer a potomci nadále užívali jen příjmení z Freyenfelsu, jejich vliv ale postupně upadal, i když nadále zastávali posty ve správě Moravy. Mladší synové sloužili také v armádě, například Jan Hubert (1724-1763), nejmladší syn Jana Kryštofa, byl c.k. plukovníkem, za sedmileté války získal Řád Marie Terezie a padl v Itálii. V roce 1784 byla kvůli vysokému zadlužení prodána panství Borotín a Tvarožná. Posledním členem rodu byl František Josef z Freyenfelsu (1743–1819), který byl přísedícím moravského zemského tribunálu a zemským soudním radou, převážně žil ale v soukromí na zámku v Líšni. Jeho úmrtím v roce 1819 rod vymřel a panství Líšeň přeslo dědictvím na spřízněný rod Belcrediů. Kromě statků na venkově patřil Freyenfelsům také palác v Brně v Poštovské ulici zbouraný ve třicátých letech 20. století v souvislosti s výstavbou funkcionalistického paláce Alfa.