František Jílek-Oberpfalcer

Narodil se jako František Oberpfalcer, syn domkáře Jana Oberpfalcera v Růžově a matky Rosy, rozené Kubíčkové.[1] (Příjmení Jílek přijal v roce 1946 podle matky svého otce.)[2] Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a v letech 1910–1914 Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.[3] Ve válečném roce 1916 byl promován sub auspiciis, jako kadet-aspirant, doktorem filosofie.[4] Po působení na ministerstvu národní obrany (1919–1927) se stal pedagogem, nejprve středoškolským[5] a po habilitaci v roce 1935 univerzitním na Karlově univerzitě.[3] Od roku 1929 učil se sníženým úvazkem, od roku 1931 se již plně věnoval vědecké činnosti.[2]

Oženil se 27. dubna 1920 s Liduškou Hemerovou.[6]

Věnoval se mnoha oborům, včetně dialektologie, zejména z oblastí jižních Čech a Podkrkonoší, historické mluvnice, ve zkoumání argotu a slangu nebo jazykového humoru (např. slovních hříček) byl v českém prostředí průkopníkem atd.[7]

Za druhé světové války cestoval po území protektorátu a přednášel o českém jazyce, čímž podporoval národní cítění.[7] Ze stejné doby jsou také některé jeho silné apelující stati jako Krásná, čistá, svatá řeč mateřská (1945) a Je ctí být Čechem (v Kalendáři středoškolského studentstva 1940/41).[8] Po válce naopak apeloval na počešťování německých příjmení,[9] tehdy také začal vedle rodného příjmení Oberpfalcer používat i příjmení Jílek po babičce.[3]

V letech 1933 až 1948 byl hlavním redaktorem časopisu Naše řeč.[3] Věnoval se také jazykové redakci vydání české beletrie (např. Komenského Orbis pictus nebo Karafiátovi Broučci)[8] a překladatelství. Od roku 1946 vyučoval jako profesor na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1960 odešel do penze.[2]

Genderová lingvistka Jana Valdrová považuje Františka Oberpfalcera za hlavního inciátora toho, že po vyhnání Němců bylo prosazeno plošné přechylování příjmení. Před válkou se, pod vlivem kontaktu s německou menšinou, vyskytovala i jména typu Anna Procházka či Eva Vykopal.[10] Tématu přechylování se Oberpfalcer věnoval dlouhodobě, například začátkem 30. let v článcích:

• Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, I., Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 7, s. 193-199
• Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, II., Naše řeč, volume 16 (1932), issue 8, pp. 225-232
• Přípona -yni, -yně při přechylování, Naše řeč, volume 17 (1933), issue 1, pp. 5-11

Emil Dvořák v článku k Oberpfalcerovým 80. narozeninám vyzdvihl jeho knihu Jazyk knih černých, jinak smolných z roku 1935, kde se Oberpfalcer věnoval zápisům výpovědí zapsaných v knihách útrpného práva (tj. např. při mučení).[8]

Napsal větší množství odborných prací, nejen úzce jazykovědného zaměření, např.:

• O jazyce mateřském (1919)
• Jazykozpyt (1932)
• Rod jmen v češtině (habilitační práce, 1933)
• Jazyk knih černých, jinak smolných (1935)
• Nejstarší české hry divadelní (1941)
• Chvála jihočeské řeči (1943)
• Jak žili naši otcové (1946)
• Čeština je jazyk vtipný (1956, 2. vydání 1958, přepracované 3. vydání Vtipná čeština 1967)
• Česká sémantika (1956)
• Jihočeský člověk a jeho řeč (1961)

Pozůstalost Františka Jílka-Oberpfalcera je uložena v Památníku národního písemnictví.[11]