Fotosazba

Princip fotosázecího stroje předvedli francouzští vynálezci R. Higonnet a L. Moyroud v roce 1946 a celou metodu patentovali v USA roku 1957. První stroje užívaly otáčivý skleněný disk, na němž byly negativy celé sady znaků. Záblesk výbojky v přesně určeném okamžiku promítl obrázek písmene a další optický systém jej umístil na správné místo na filmu. Operátor psal na klávesnici a výsledkem byl široký filmový pás s jedním sloupcem sazby, který se po vyvolání rozstříhal („zlomil“) a sestavil do stránky. Ta se vcelku opět ofotografovala a negativ se použil k osvitu ofsetového listu.

U fotosázecích strojů německé firmy Berthold volil operátor znak pohybem páky a exponoval jeden po druhém. Rychlejší modely měly místo otočného disku nepohyblivou desku s negativy znaků a s výbojkou pro každý znak zvlášť. Ovládaly se děrnou páskou a dosahovaly rychlosti až 600 znaků za sekundu.

Kolem roku 1965 se objevily první stroje, kde se znaky nepromítaly, ale vytvářely programem na stínítku obrazovky s vysokým jasem. Obrazovka se řádek po řádku snímala na pás filmu. Počítačovým programem bylo možno velikost písma libovolně měnit, kombinovat různé fonty a automatizovat další funkce. Tím byl připraven nástup čistě digitální počítačové sazby celých stránek (DTP), které se přímo přenášejí na ofsetový list nebo tisknou na papír.