Luxmetr

Luxmetry se skládají z přijímače s fotočlánkem a z měřicího a vyhodnocovacího systému. Konstrukce luxmetrů bývá různá a souvisí s metodou měření fotoproudu a principem samotného fotočlánku. Obvykle je měřen fotoproud vhodným obvodem s operačním zesilovačem.

Technickým zdokonalováním fotometru se zabýval rakouský chemik a vynálezce Josef Maria Eder. Pokoušel se do vývoje fotografických procesů zavádět vědecké metody. Zvláště využíval metody spektroskopie a vymyslel několik nových nástrojů včetně "Eder-Hechtova neutrálního klínového fotometru" (s Walterem Hechtem (1896 - 1960)) Jeho dalším vynálezem byl "rtuťovo oxalátový[1] fotometr", což byl chemický fotometr pro měření intenzity UV záření. Poté, co bylo zveřejněno působení rentgenových paprsků na filmový materiál, začal Eder pracovat na výzkumu vylepšení citlivosti fotografického materiálu na rentgen.[2] V roce 1895 získal Liebenovu cenu[3] a v roce 1930 se stal členem Rakouské akademie věd. Eder založil Institut pro fotografii a reprodukční techniky (dnes Höhere Graphische Bundes- Lehr- und Versuchsanstalt).[4][5][6]

Podle stupně přesnosti se luxmetry dělí na:

• laboratorní luxmetry, které se používají na měření světelně technických vlastností zdrojů světla, svítidel v laboratoři a pro posuzovaní osvětlení prostorů s vysokými nároky na zrakovou práci a pro experimenty v rámci výzkumných prací,
• provozní luxmetry, které se používají na měření světelně technických vlastností v terénu a na ověřování, zda osvětlovací soustava zajišťuje předpokládané či požadované parametry osvětlení; jsou méně přesné než laboratorní, nicméně většinou odolnější,
• luxmetry určené pro orientační měření, které jsou nejméně přesné.