Fonautograf

Fonautograf je nejstarší známý přístroj pro záznam zvuku (zvukového vlnění). Dříve byly záznamy získávány fyzickým kontaktem s kmitajícími pohyby ladiček a jiných předmětů, které vydávaly zvuk, ale ne se skutečnými zvukovými vlnami, které se šíří vzduchem nebo jinými médii. Z principu fonautografického záznamu zvuku později čerpal jak známější fonograf, tak svým způsobem i gramofon. Vynalezl jej francouzský tiskař a knihovník Édouard-Léon Scott de Martinville a původně byl vyvinut výhradně pro vizuální zobrazení frekvenční křivky zvuku nikoli pro jeho reprodukci. Vědci v laboratořích tak měli poprvé možnost zkoumat skutečnou podobu zvuku, mohli tak studovat a měřit zvukovou křivku lidského hlasu či jiných zvuků. Přístroj byl patentován v březnu roku 1857 a fungoval na prostém principu činnosti lidského ucha.

Fonautograf 1857

Podstatnou část fonautografu tvořil papírový soudkovitý trychtýř, který simuloval ušní trubici zakončenou bubínkem. Jemný papír na jeho povrchu tvořil pružnou resonanční membránu, která absorbovala zvukové vlny. Membrána byla spojena s tenkou jehlou, která v podstatě napodobovala ušní kůstky, tedy kladívko, třmínek a kovadlinku. Na jehlu se při zvukovém vlnění přenášely vibrace z membrány a ty pak jehla kmitáním vrývala do směsi jemného uhelného prášku a oleje. Tato směs byla tenkou vrstvou nanesena na povrchu hladkého papíru nebo také skla, které tvořilo výsledný nosič obrazu zvukových vln. Jak se papír případně sklo soustavně otáčelo pomocí stočené pružiny, jakou známe třeba z hodinových strojů, jehla na něj svým kmitáním z membrány zobrazovala zvukovou linku. Výsledkem zvukového záznamu tedy byl jeho vizuální obraz, který však nebylo možné fonautografem zpětně reprodukovat.